Smířili jsme se s nouzovým stavem. Ušili jsme si roušky, snažili se – v českých podmínkách – dodržovat karanténu. Jenže nouzový stav a s ním mimořádná opatření pozvolna končí, a lidé touží po jejích uvolnění.

Co touží!! Podle jejich reakcí na sociálních sítích jsou naštvaní, zlostní, cítí sociální i finanční nejistotu, mají vztek na vládu a zdravotníky, pohrdají opatřeními, která by ještě měli dodržovat, chybí jim spousta věcí, na které byli zvyklí po celý svůj život, nechtějí nic a nikoho respektovat, nechtějí se nechat omezovat, nechtějí poslouchat, chtějí mít všechno hned, tak, jak bylo zvyklí, chtějí si dopřávat jídla, pití i společnosti přátel, co hrdlo ráčí, chtějí cestovat, létat na zahraniční dovolené, chtějí vydělávat a utrácet.

Chápu to. Vnímám a dobře rozumím jejich zjitřeným emocím. Jenom – kladu si otázku, proč to tak mají a co s tím mohou dělat?? Mají pocit, že je někdo nečekaně srazil v jejich letu, usekl křídla a zamezil svobodnému pohybu. Nemohou dělat, na co byli zvyklí, naopak jsou donuceni dělat to, na co zvyklí nebyli, mnohdy zůstali doma protože jejich provozovny jsou uzavřené a oni řeší novou situaci. Neznají jí, neznají řešení, mají pocit, že jim někdo cizí negativně ovlivňuje jejich životy. A tak mají zlost, vztek, možná beznaděj, možná agresi, furianství, nepohodu.

Víte, každá mince má dvě strany. Tu první jsem popsala výše. Tu druhou si tvoříme my sami – protože záleží jen na nás, jak se k dané situaci postavíme a jak v ní budeme fungovat. Ano, i já netrpělivě čekám na otevření salonu nehtové modeláže, kosmetiky i kadeřnictví. Na kávu v oblíbené kavárně, která patří k mým rituálům. A nemohu cestovat a dělat, co jsem byla zvyklá. I já, přestože tvrdě pracuji, poznám na vlastní kůži ekonomické dopady pandemie, protože styl a spektrum práce jsou jiné.

Ale napíšu vám pro inspiraci, co mohu, chcete ??

Nemohu cestovat. Mohu však chodit do přírody a opájet se jejím klidem a krásou. A čerpat z ní sílu a inspiraci. Nemohu se setkávat s přáteli. Mohu však zůstat v mnohem těsnější vazbě s nejbližšími a rodinou a ptát se jich, co chtějí a o čem sní? Nemohu si povídat o problémech kamarádky. Mohu se však podívat do svého nitra a najít tam to, co už dlouho čekalo na řešení, jen bylo odsouváno.

Nemohu tolik pracovat. Mohu však pracovat jinak, naučit se něčemu novému a mimo jiné získat jiný úhel pohledu. Nemohla jsem oslavit s přáteli svůj svátek. Mohla jsem ale naslouchat tichu přírody. Nemohu nakupovat v obchodních centrech a utrácet za módu. Mohu však rozmazlovat svou duši. Musím někoho cizího poslouchat a podrobit se mu. Chci a mohu však díky opatřením, která byla zavedena, žít. Rozčiluje mě, že mi vláda a její představitelé něco přikazují ?? …. Třeba mě to naučí většímu řádu a pokoře v mém životě. Nemohu teď hned dělat spoustu věcí. Mohu se však díky tomu naučit trpělivosti. Víte, jaký zážitek to pak bude, až to konečně nastane ?? 🙂

Našlo by se mnoho jiných věcí, které nám nyní vadí. Jen – co když to jsou jen pojmenované a zobrazené naše úzkosti a strachy, které vypluly na povrch? Co když se nám prostě zrcadlí?

Už se nemůžeme schovávat za masku věčné práce, věčného úspěchu, věčného nakupování, věčné hry na mnoho přátel …. Zůstali jsme my. Nejryzejší. Naše podstata. Najednou nejsou potřeba drahé šaty, líčidla, boty … abychom oslnili. Zůstal a odkryl se náš charakter. Stejně tak jako charakter přátel. Líbí se nám? Měli bychom jej přijmout. S jeho krásami i slabinami. Ukotvit se v sobě, poznat, co chceme, a navždy si to v sobě uchovat a zapamatovat. A dát tomu čas. Právě ten, který nám pandemie přinesla. A doslova a do písmene darovala. Nechat pomalu zrát svoje lepší Já, a dát mu čas, aby sílilo a rostlo. Stejně tak, aby sílila a rostla Já všech ostatních. Proč? Protože všechno důležité pochází zevnitř.