Věnování: Pro tu, která to nejvíc potřebuje ….

Stála na pokraji lesa a plakala. Nevěděla ani, jak se tam dostala, nevnímala ulice, lidi, které na nich potkávala, pro slzy neviděla. Nevěděla, kolik času uplynulo ani to, co bude dělat dál. Potřebovala se jen schoulit, vyplakat, potřebovala se schovat a najít bezpečí u někoho, kdo by jí pomohl. A kdo by jí řekl, že to zase bude dobré. A aby se nebála.

Rozhlédla se kolem sebe, zda jí někdo nevidí, a s úlevou pootevřela uplakané oči. Nebyl tam nikdo. Nikdo, kdo by viděl její zničený make up, šmouhy od řasenky a slzami promáčenou šálu. Nikdo, kdo by jí vzal do náručí, pohladil po vlasech a postaral se o to, aby už nemusela nikdy takhle plakat.

Cítila se hrozně. Zraněná, zklamaná, bolavá, ponížená, vnímala hořkost a trpkost života i to, že za lásku přichází trest. Tolik chtěla, aby se to změnilo. Tolik doufala a snažila se …. Teď ztratila to poslední, co jí ještě zbylo. Naději…. Nevěděla, co má dělat dál. Tedy krom toho, že pro své děti, rodinu i přátele musí fungovat dál. Dělat, že je vše v nejlepším pořádku, že se nic nestalo. A přitom stalo.

Milovala někoho, s kým byla, ale nedostávala svou lásku zpět. Vkládala do něj své naděje, ideály, budovala s láskou domov a věřila, že se to jednou zlepší. Dělala první poslední, aby se měl partner dobře. Měl volný čas na jeho záliby, byl spokojený, neměl důvod se zlobit, a tak tíhu domácnosti postupně převzala na sebe. Úměrně s tím, jak on často nebyl doma, ona usínala později a později, aby vše zvládla. Nebyla pro něj ženou, láskou, plnohodnotným partnerem …. spíše někým, kdo má za úkol saturovat jeho potřeby a přání. Pouze jednorázově.

Půjčka bez vrácení. A jí to pomalu docházelo. Že ať udělá co chce, vždy to bude málo. Že jí nepoděkuje, nepohladí, nepolíbí, nepochválí, nebude si s ní povídat ani jí nedá jistotu do dalších dnů. Natož aby jí miloval, opravdově, a doslova.… Že se pomalu obětovala někomu, komu nestojí ani za pohled. Že vsadila na špatnou kartu. A že …. ona je špatná, protože se k ní tak chová. Že …. není hodna lásky ….

A tak tu stojí, hlavou se jí honí myšlenky a ona zvažuje, co dál. Možností má mnoho …. a já si moc přeju, aby se těm nejhorším vyhnula a pochopila, že ta nejdůležitější myšlenka je tahle:

Že jako člověk je jedinečná, úchvatná bytost plná lásky, světla, něhy a otevřeného srdce. Že to, že někdo neopětuje její lásku a odpírá jí neznamená, že je špatná. Že to s ní nemá vůbec nic společného. Že si, stejně jako každý, zaslouží hlubokou, vřelou, opravdovou a vášnivou lásku, tu pravou, jaká jen může být. A že jí potká. Kdy? V momentě, kdy se smíří sama se sebou, přijme se, pochopí, že to, co se stalo není její vina. A kdy se začne mít skutečně ráda. Sama sebe.

Přeju vám všem, abyste našli tu vaší opravdovou lásku, a byli v ní šťastní.