Když se řekne zázrak, všichni zpozorníme a napjatě očekáváme, co přijde. Většina z nás se bude těšit a předpokládat, že to bude opravdu něco mimořádného. Hodného pozornosti médií, blesků fotoaparátů a nadšeného vyprávění v kuloárech…

Jenže… zázrak často přichází potichu…

Bez lesku a pompy.

Bez nadšených výkřiků a ovací davů.

Bez pozlátek.

A bez řečí.

A tak se stane, že jsme zklamaní. Očekávání bylo přece mnohem větší, hezčí, radostnější, a teď… Tohle ???!!! TOHLE že je zázrak ???!!! … Aha …

A myslíme si: “No teda nic moc. Proto jsem sem chodil? Čekal?”

Někdy zázrak nevidíme vůbec.

Projdeme kolem něj bez povšimnutí, protože něco tak malého a nevýznamného přeci nestojí za naší pozornost.

Je to škoda.

Může nám protéct mezi prsty. Může nám protéct bez povšimnutí i našim srdcem.

Protože ho nezvedneme ze země a nepovýšíme na místo, které mu náleží.

Zázrak má v sobě sílu nebes, bezmeznou Lásku, která je s ním vyslána, i Dobro pro toho, koho se týká.

Jen jej musíme rozpoznat.

Zázraky se dějí. Vím to. Sama jsem jich několik zažila.

Dívejme se tedy pozorně.

Ne očima.

Srdcem…