Mám kamarádku. Úžasnou. Nedala bych jí za nic na světě.

Mimo jiné i proto, že je pro mě nepřekonatelnou studnicí nápadů, postřehů i zkouškou mé trpělivosti. Někdy.

Často si voláme a protože se známe dobře, jdeme rovnou k věci.

Její telefonát.

„Už zase?!“ ptám se. „Zase,“ říká ona.

„Ježiš…“ sdělím jí.

„No jo …no …“ odpoví a já cítím, jak je nešťastná. „Zase jsem to nezvládla.“

Co nezvládla?

Když je ve stresu, je snadno vytočitelná. Rozhodí jí maličkost. A zejména taková maličkost, která se s železnou pravidelností opakuje.

Snad tisíckrát jsme probraly, kde je chyba. Ona to ví. A přestože to ví, nechá se vždy unést k reakci, o níž bezpečně ví, že vyvolá odpor partnera, a následnou velkou hádku.

Ví to, nechce takhle reagovat, ale prostě – nemůže si pomoct.

„Udělej se mnou něco,“ žadoní.

Bude to těžké a nebude to hned. Emoce jsou totiž vždy silnější než naše mysl, ať chceme nebo ne, vždy nad ní vyhrají.

Zejména tehdy, pokud má celý život zažitý, zakořeněný typ chování, spojený s určitou situací. Protože kdysi dávno jí někdo jednou větou ublížil, a ona v podobných situacích reaguje stejně.

Velmi emočně. A velmi neadekvátně.

Kořenová emoční rovnice se tomu říká.

Dá se s ní pracovat. Jen jí musíme najít, mysl , emoce i tělo od ní očistit a nastavit mozek tak, aby nás bolavostí dál neovlivňovala.

Jde to. Jen chtít.

Máte li podobné problémy, neváhejte mě kontaktovat. Pomohu vám. Blíže www.yvonakotrousova.cz