“A jak víš, že to dopadne dobře?” zeptala se mi plačící kamarádka, která prožívá v těchto dnech velké trápení.

“Nevím” řekla jsme po pravdě. “Ale věřím tomu, že to dopadne dobře. Vždycky to tak bylo.” Věřím Bohu… pomyslela jsem si. Ale ona na něj nevěří… možná zatím …

“Jsem strašně nervózní ..musím něco dělat. Pojď” říká. “Ne” odvětím. “Nikam nepůjdeme, prostě tady počkáme, budeme si povídat, a nebo jen tak spolu mlčet, a ono se to pohne správným směrem.”

“Tvůj klid bych chtěla mít. Kde ho bereš?” řekla už trochu ironicky.

Mlčela jsem. Ona to slyšela už mockrát.

Prostě věřím. Věřím v Boha. A ve své srdce, které mě vede správným směrem. Věřím tomu, že se situace vždy nějak poskládá a porovná. Věřím tomu, že se věci dějí přesně tak, jak mají. A že to vždycky dopadne dobře, protože jestli to dobře (zatím) nedopadlo, ještě to není konec (jak říká můj kamarád hudebník). Věřím v to mnohem silněji, pokud jde o situaci, která obzvláště bolí.

Protože čím víc to bolí, tím víc je pro nás důležitá. A tím víc lpíme. Na výsledku. Na tom, aby to dopadlo podle nás. Jak my si přejeme. Napadlo vás někdy …co když ale to naše přání není tím pravým? Co když si pro nás Bůh přichystal něco mnohem lepšího?

Jak to poznat? Snadno. Jestli se něco dít má, můžete se stavět na zadní a bránit se tomu jak chcete, a Osud vás stejně svede dohromady s tím, co nebo koho máte potkat. Byť jste se třeba dříve míjeli.

A pokud to tak být nemá, můžete se rozkrájet, a všechny překážky světa se vyrojí v jeden okamžik.

Tak to pusťte. Nechte to na Pánu Bohu. A Vesmíru. Protože oni vědí. A protože jestli je váš záměr čistý, a vaše srdce otevřené a laskavé, udělají všechno pro to, aby se stal zázrak.