Napíšu vám o tom, co čím dál častěji řeším v mé koučovně: V pohádkách jsme často slýchali, že si nakonec vždy vzal princ princeznu, chasník děvče a žili spolu krásně a šťastně do konce jejich životů. Že všechno dobře dopadlo, všechno se vyřešilo, všem se splnila jejich přání.

Naše životy však nejsou vždy pohádkou. Nepotkáváme se v nich jako princ a princezna, ale jako obyčejný pracující muž a žena, a občas se nám stane, že si na šťastný konec našeho příběhu musíme nějakou dobu počkat. Občas to čekání není nějakou dobu, ale mnoho dlouhých měsíců a let, které nejenže prověřují cit samotný, ale i nás – to, zda skutečně milujeme, jak opravdový cit máme, jak moc – a kam – ještě máme duchovně růst, jak umíme přijmout  pravdu, jak rychle dokážeme pochopit, proč jsou špatná očekávání a projekce ve vztahu (blog Projekce – o očekávání zas a znovu), kam nás vede naše ego, kam nás vede naše lpění a tlak, proč je špatná netrpělivost a proč je velká láska velká (blog Big Big Love) a že často bolí.… 

Také se učíme být tolerantními, nesoudit sebe ani druhé (protože do vztahu zmíněného páru mají právo nahlížet jen oni, nikoli my, kteří nežijeme jejich životy).

A tak se setkáváme s láskou těch, co nemohou být – zatím? – spolu. Těch, kterým to neumožní jejich zadanost, bydliště, to, co ještě musí v životě dořešit, pracovní náplň, rodová a finanční příslušnost, víra, i mnoho dalších aspektů.

Poznáváme, že Láska nerovná se být spolu. Že Láska může existovat nezávisle na tom, zda jsou dva milující se lidé v kontaktu, že nejde pouze o lásku jejich těl, ale především lásku jejich duší, srdcí .… která dokáže překlenout nejen velké vzdálenosti, ale i čas. Učí nás ustoupit z představ našeho ega a vysněných očekávání a vstoupit do Lásky samotné, čisté, bez nárokování si a především bez očekávání, kdy jí darujeme, ale nenutíme druhého, aby jí vracel.

Pomáhá nám k tomu potlačit naše ego, odevzdat se procesu, a intenzivně žít v přítomnosti tady a teď, s tím, co mám a mohu ,a z těch krásných chvil žít dlouho naplněn /a štěstím. Nečekat však, až ten druhý nás udělá šťastnými, ale vědět, že odpovědnost za naše životy i štěstí je v rukou nás samotných.

Učí nás mít rádi především sebe sama (a to opravdu není v tomto kontextu sobecké), protože jedině z naplněných srdcí můžeme lásku dávat nezištně dál. A také věřit, že to tak má být, že naše kroky vedou správným směrem, a že se k nám jednou Láska vrátí. V podobě, v jaké jí máme mít. Protože je opravdu tím nejcennějším darem, který byl každé bytosti dán.

A víte, proč o tom píšu? Protože zázraky, tedy i Zázraky Lásky, se občas dějí ….