Měla jsem sen.

Jako z Popelky. Ples. Plno hudby, světel, krásných šatů. Ona tam stála, dívala se na svého Prince. A čekala, až si jí všimne. Doufala. On tančil s jinou. Celý večer.

Celou tu dobu, než jsem se probudila.

Je to stejné jako v životě.

Nevím, jak vy, ale já byla vychována k tomu, abych hezky trpělivě čekala. Nikde nevyčnívala. Seděla potichu v koutě. A věřila, že AŽ bude čas, přijde vysněný Princ. Nebo se mně splní jiný zázrak.

A přitom jsem měla srdce plné snů.

Některé přetrvaly a splnily se v dospělosti. Třeba ten o pomáhání lidem, nebo o tancování.

A u jiných jsem s lítostí zjistila, že byly krásné v dětství, ale nyní mně už nic neříkají. Nevyvolávají žádné emoce. Motýlky v břiše…

Ve své profesi se potkávám i s velmi starými lidmi, nebo s lidmi těžce nemocnými či umírajícími. A jednou z věcí, kterých litují, je to, že neudělali něco, co chtěli. Že neustáli to napětí, neměli dostatek odvahy a nevkročili na cestu, po níž toužili. Jít a Žít svůj sen.

Často odkládáme rozhodnutí, kterých se bojíme. Kde si nejsme jisti výsledkem. I správností našeho rozhodnutí. Kde se musíme spolehnout na Vyšší moc. Dobro. A s Vírou mít Naději, že to dopadne dobře.

Nevím zda dobře, ale vím, že to dopadne tak, já má. Aby vás to posunulo a dovedlo k tomu, k čemu dojít máte.

Miluju pohádky, draky, a mám ráda příběh o Harrym Potterovi. Protože je v něm spousta životních pravd.

V jednom místě se mluví o tom, že Harry byl napaden mozkomory, téměř zemřel, a na poslední chvíli jej zachránil jeho mrtvý otec, který v pravý čas vykouzlil Patrona. O nutný kus příběhu dál se Harry s Hermionou vracejí v čase, a dostanou se i do tohoto okamžiku. Dívají se na bezvládného Harryho a zjišťují, že Harryho otec nepřichází a nepřijde.

Kdo tedy vyčaroval Patrona?

„Dělej něco, vždyť zemřeš!!!“ zoufale křičí Hermiona na Harryho. A Harry v poslední minutě vytahuje svou hůlku, vykouzlí Patrona, který zažene mozkomory.

Ano – nikdo mu nepomohl. Musel se zachránit sám.

Často se stává, že rozhodnutí skutečně zůstane jen na nás.

Není nikdo jiný, kdo by mohl. A měl.

Odložme strach a vykročme. Překročme sami sebe a udělejme krok do neznáma.

Je jedno, jakým směrem.

A dokonce je jedno, zda je to správně či nikoli.

To až čas ukáže.

Protože všechno je lepší než nic.

Než ztratit příležitost. Možnost něco změnit.

Než ztratit Naději.

Může se totiž stát, že za nějaký čas už nebude. Nikdy.

A my pak budeme na sklonku života litovat.

Vím, že to dáte.

Držím nám palce.

Chcete li se dozvědět víc a pracovat na sobě, neváhejte mě kontaktovat.

Blíže viz www.yvonakotrousova.cz