On a ona. Žijí spolu 10 let. Mají dvě malé děti. Idylka. Jenže idylka skončila. Po porodu druhého dítěte řekla žena partnerovi, že tohle dítě není jeho. Sorry.
On je chlap. Nedal najevo, jak moc ho to bolelo, nevyhodil jí, nechal jí dál bydlet v jejich domě, dál se stará o děti a je jim příkladným tátou. Jen s partnerkou žijí vedle sebe. Nebije jí, nevyhrožuje, nenadává. Ale také s ní nemluví a stala se pro něj ničím.
Oba se trápí a nemohou už takhle fungovat dál. Ona začala potají pít, on přechodně také, dostal se z toho, ale chce odejít pryč z republiky a už se nevrátit. Oba je sžírá bolest. Zevnitř. A ničí všechno, pro co žili. A chtějí žít.
Zdánlivě nemají sílu situaci řešit. Ona nezvládá řešit sebe. On se zařekl, že jí nevyhodí, dětem i jí poskytne domov, protože ví, že tam bývala šťastná. A myslí si, že šťastná je, proto jí iluzi domova a štěstí – tedy nejspíše proto – chce zachovat. Za cenu vlastního sebeobětování se. Za cenu ztráty a nenaplnění vlastního štěstí.
Ani jeden z nich nejsou mými koučovanými klienty. Příběh se ke mně dostal oklikou, někdo jim blízký se ptá na rady pro ně. Nelze samozřejmě řešit situaci bez nich.
Je to hodně smutné. Situace ženy, která udělala chybu, a neumí se s ní vyrovnat. A řešit jí. A situace muže, který – nejspíše z touhy ochránit svou (legitimní) partnerku před nepřízní světa, což je mužům vlastní – se rozhodl obětovat se, protože se mylně domnívá, že je žena stále spokojená, a nevidí, že její chování korunované pitím je jedním zoufalým výkřikem, že už takhle ona žít nechce…. Přitom on trpí neméně stejně, rozhodně není šťastný.
Proč si tedy neřeknou, že tohle nechtějí? Že už nejsou ve vztahu šťastní? Že touží a chtějí pro sebe ještě plnohodnotný život se vším všudy? … možná proto, že to velmi bolí.
Bolí si přiznat, že jsme vztah prohráli. Že se nevyvíjel tak, jak jsme si původně přáli. Bojíme se přiznat si, že nejsme šťastní ve vztahu. A nejsme schopni to změnit. Protože to v překladu může znamenat konec. A konec je něco neznámého. Něco, co nás může děsit. Protože nevidíme třeba možný začátek něčeho lepšího. A tak můžeme setrvávat v něčem, co nefunguje, a co nás ubíjí.
Vždy, před jakýmkoli řešením, je potřeba poctivě a upřímně si rozklíčovat svoje pocity. A důvody k nim. A neschovávat se za (domnělé) zajištění štěstí druhým. Neschovávat se sami před sebou. Před svým Já.
Jednou mi někdo velmi moudrý řekl, že náš život trvá velmi krátce. Že pokud přinášíme lásku a štěstí druhým, jde o jeho jisté naplnění, ale že naše vlastní štěstí by nemělo jít stranou ani zaostávat ….
Tak na to pamatujte.