Obrátila se na mě kamarádka. V rámci pandemie Covid -19 byla dlouho doma v režimu home office a nyní je čas vrátit se do kanceláře. V práci však přijali taková opatření a změny, které se jí nelíbí, zdají zbytečné a ona cítí, že tato práce možná pro ní pomalu končí, protože srdcem to vnímá úplně jinak. Za dobu, co pracovala z domova, zjistila, jaké je mít v sobě vnitřní klid, pohodu, dokázala se zbavit stresu a shonu a pozorovala, že začínala být doopravdy šťastná.

Protože je však velmi zodpovědná a loajální, a ostatně vždy bývala ta hodná holčička, která poslouchá a plní všem to, co jim na očích vidí (s výjimkou sebe ….), je připravena se poslušně do práce vrátit. Její Já se ale bouří a dává najevo (myšlenkami, nespavostí, a v poslední době už i přes tělo vlivem zřetelné psychosomatické reakce), co chce a potřebuje. A ona váhá. Zkoušela si sepsat všechny klady a zápory dosavadní práce i možné výpovědi a změny zaměstnání. Dokázala se na tento problém nacítit a představit si, jaké by to bylo, kdyby reálně zažila obě situace. Ale nepomohlo jí nic. Věděla jsem, že problém bude hlubší.

“Co Ti brání změnit zaměstnání a jít do nového stylu života?” “Nejistota” odpověděla.

“Z čeho nejistota?”

“Že nevím, co bude, mám strach z neznáma. Že to neovlivním. A třeba v tom novém neobstojím, selžu. A třeba nebudu mít peníze. A manžel nebude spokojený. A že se to nedělá, odcházet z práce. To nejde. Musím to vydržet. MUSÍM” zakončila.

Vidíte? Je zde mnoho námětů ke koučinkovým sezením. Jedním z těch nejzásadnějších, kterými se nyní spolu věnujeme, je zjistit příčinu, proč chce řídit svět. Proč chce mít za všech okolností budoucnost pod kontrolou a proč se tak obává nejistoty? Už si sama stačila všimnout, že její život vlastně přežívá. Žene se někam, kam ani sama nechce, tempo v práci se zrychluje již k neúnosným mezím, a ona často zjistí, že den utekl, aniž by věděla jak, a je téměř noc. Bývá často unavená, je nespokojená, špatně spí, bývá rozladěná, někdy hádavá, čím více času práci věnovala, tím pomaleji jí šla od ruky.

Díky tomu, že dostala dar času a mohla dlouhou dobu pracovat z domova, poznala, že to jde i jinak. Začala dobře spát, těšila se na každé ráno, byla usměvavá, krom práce stihla i doma uklidit a věnovat se jejím zálibám, manžel jí v dobrém smyslu nepoznával. Zjistila, že jde žít, prožívat, vychutnávat si život naplno a být jeho aktivní součástí. Ahlavně – že jde dovolit si – konečně – tento přístup. Cožpak to za to nestojí?

Přestaňme chtít řídit svět.

Začněme ho skutečně ŽÍT.