Nevím, jak vy, přátelé, ale já měla velkou část svého života pocit, že mou prioritou je postarání se o mé blízké – aby byli spokojeni, zabezpečeni, zdraví, komfortovaní, aby měli co jíst a pít, vycházely jim jejich sny a přání a dobře se jim dařilo.

Když jsem tohoto dosáhla, měla jsem ze sebe radost. Že se to povedlo. Že to tak má být. Jen – bývala jsem unavená. Jako by s narůstající péčí o blízké moje energie ubývala, a dobrá nálada se vracela jen velmi pozvolna. Možná i proto, že jsem (mylně, vy už to všichni určitě znáte) očekávala, že neméně kvalitní péči dostanu od blízkých nazpět. Hádejte. Dostala jsem??

.… Později se ve mně začal hromadit pocit, že přece nejsem o nic méně kvalitní, o nic méně unavená než druzí, a že bych si péči a projevení citů a lásky také zasloužila. V té míře, v jaké jí dávám. Pochopila jsem, že tomu tak nejspíše nebude, že ten nepoměr už ke mně nějak patří, a rozhodla jsem se ještě více pečovat a starat se.

Co následovalo znáte možná sami dobře – totální vyčerpání, stres, psychická rozlada, plačtivost, nespokojenost. Proč se ke mně druzí chovají, jako by mě neviděli? Jako bych byla nevýznamná? Jako by si mě nevážili? Jako by to, co pro ně dělám, brali za naprostou samozřejmost? Bez poděkování, uznání, bez zájmu .…?

Napovím vám  – oni totiž měli skvělý příklad. Ve mně. Vehementně jsem jim dávala najevo, že si pozornost nezasloužím, že dávám sebe samu až na poslední místo, že všechny a vždy upřednostním, že pečuji i o ty, kteří mě přehlížejí a nedávají najevo jejich zájem a cit ke mně, kteří ani neumějí poděkovat. A já se jim ještě vnucuji. Ano, přesně tak. Lidé se učí pozorováním – a jak se chováte vy sami k sobě, tak se budou chovat k vám oni. Jak prosté.

Není tedy na čase (a ostatně i o tom je celý rok 2022) dávat pozornost sami sobě? Učit se mít se rád? Vážit si sám sebe? Plnit si své sny a zájmy a uvědomit si , že pokud si je nesplníte vy sami, nesplní vám je nejspíše nikdo.

Vzpomeňte na kyslíkové masky v letadle – komu se nasadí jako první?

Opatrujte se přátelé .…