Už během našeho stvoření je nám dáno, kým budeme, ale konečný výsledek se utváří až kombinací toho vrozeného a vlivů našeho okolí. Toho nejbližšího okolí, které na nás působí již během prenatálního vývoje. A samozřejmě nás formuje i později, kdy nejcitlivější je doba právě ranného dětství do puberty.

I později se na nás – v dobrém či zlém – podepisuje vliv rodiny, přátel, našich partnerů, školy, a dalších důležitých lidí a podmínek v našem životě.

Je velká škoda, že tyto informace se neučí už na základních školách během rodinné výchovy a nepředávají v rodinách, abychom je všichni, v momentě, kdy vstupujeme do partnerství a plánujeme založení rodiny, znali a respektovali.

Neřeknu žádné tajemství, že těmi, kdo nás nejvíce ovlivňují během utváření naší osobnosti, jsou naši rodiče. Zejména pak maminka. Vnímáme domácí prostředí, pohodu, to, jak si rodiče mezi sebou vzájemně vyjadřují lásku, úctu a respekt, zda a jestli vůbec otevřeně komunikují, jak řeší spory, starosti, a jak dávají najevo lásku dítěti.

Zda nás jako dítě plně a bezvýhradně přijímají, takového/ takovou, kým jsme? Zda nás mají rádi a jak nám to dávají najevo? A zda to dávají najevo pro nás dostatečně? Jak nám dávají najevo svou pozornost? Zda se s nimi cítíme v bezpečí? Za co nás oceňují? A srovnávají nás s ostatními? Jaké poselství nám předávají do života? Zda jsou nám vzorem? A to i vzorem pro výběr budoucího partnera? Zda funguje tatínek plně v mužské energii a maminka v ženské? A jak se nám s nimi žije?

Pokud v dětství nedostáváme plně to, co potřebujeme, a nebo naopak nejsme dostatečně saturováni rodičovskou láskou, přijetím, časem a pozorností, a pokud nám během našeho dětství uštědří i bolavé věty typu “Nejsi dost dobrá,” “Nemám tě ráda ,” “Musíš být nejlepší, jinak nedostaneš …” “Nic z tebe nebude,” “Jsi ošklivá,” a podobně, máme zaděláno na velký problém.

Čím dříve totiž tyhle životní “pravdy” uslyšíme, tím silněji se nám zapíšou do našeho vědomí a posléze podvědomí, tím bolavější pro nás budou (protože přímo úměrně nezralému věku dítěte je jejich “údernost” razantnější, a i naše negativní emoce silnější – pláč, bolest, lítost, vztek, strach, pocit viny, atd), a tím více nás budou i v našem pozdějším životě ovlivňovat.

Jak? Ptáte se, když jsme si je pečlivě “schovali” do našeho podvědomí, abychom na ně přeci nemuseli myslet?

Právě proto….

V ten nejméně vhodný moment, kdy budete potřebovat podat plný výkon, třeba před zkouškou na vysoké škole, nastane situace, která vám něčím připomene tu z dětství, v níž zazněly tyto ošklivé věty. Třeba drnčení telefonu, vůně čerstvé kávy, sluníčko svítící do okna … A vy si rázem vzpomenete. Nálada vám klesne pod bod mrazu, rozklepou kolena, polije studený pot a vy si budete jistí, že zkoušku neuděláte, protože přeci víte, že vám maminka řekla, že “z vás nikdy nic nebude” …. A zkoušku opravdu neuděláte, přestože jste byli dokonale připraveni.

Co s tím?

Takovéhle věty, emoční rovnice se jim říká, se mohou správnou technikou odhalit, pojmenovat, změnit a opravit tak, aby vám v budoucím životě neškodili. Jde to, pomohu vám s tím!

A především – buďte citliví k dětem. Uvědomte si, že si přebírají a doslova z vás nasávají jako houba vaše chování, emoce, sny i strachy, vy jste jejich životním vzorem.

Přijímejte je takové, jaké jsou, v lásce a respektu, a učte je, že má smysl žít život naplno, s otevřeným srdcem a bez lhostejnosti.