“No, zkuste být pokornější” reagovala jsem na koučovanou klientku a její netrpělivost, kdy už konečně dosáhne cíle, o kterém sní?
“Cože ???!!!” téměř vykřikla, jako by jí uštkla zmije.
“Pokornější ??!! Co to je ??!! K čemu mi to je ??!! Já se nechci smířit s tím, že prohraju.”

A mně došlo, že být pokorný se v dnešní době moc nenosí. Že to není úplně žádoucí. Jako bychom nevěděli, kam s ní. S pokorou.

Co je to pokora?
Podle mého názoru přijmutí nějaké situace. I takové, která není pro nás příznivá. Dokonce i takové, kdy zjevně
prohráváme. A přesto se zklidníme, nevrháme se do bitev, ustoupíme z tlaku, vyčkáváme a jsme zdánlivě v klidu. Zdánlivě proto, že svůj největší boj, sám se sebou, svádíme právě teď.

Protože ten, kdo měl tu čest, mně dá za pravdu, že přijmout komplikace nebo prohru je setsakra aktivní proces. Že pekelně bolí. A že si obvykle sáhneme až na do svých sil.

Varuju.
Není to snadné.
Ale je to nutné.

Smířit se sám se sebou. Možná odpustit. I sobě. A zkusit – splývat. Jen tak zlehýnka pozorovat, co se děje, ale nehrotit. Neřešit. Přestat tlačit za náš zájem. Přestat situaci řídit. A dát plnou důvěru Bohu a Vesmíru, ať pracují v můj nejlepší prospěch. Nekontrolovat je.

Jen věřit. A bez reptání a pokorně přijmout výsledek, protože v závěru může být lepší, než ten námi naplánovaný. Věřit, že všechno dobře dopadne.

Pokora není pasivita. Vzdání se svých snů a cílů. Je to moudré použití sil a všeho, co hraje v náš prospěch.

Držím palce!