Miluju vlky. Jejich vzácnou duši, inteligenci, sounáležitost i krásné obličeje. Hodně lidí to o mně neví, stejně jako neví, že jsem kdysi měla tu vzácnou možnost se s polodivokými vlky setkat a utvrdit se v tom, že emočně jsou pro mě zvířaty číslo jedna. Včera jsem shodou okolností viděla krásné video, kde mladá vlčice je drážděna člověkem v jejím doupěti, kde schovávala její štěňata. Byla zahnaná do kouta, a protože své děti bránila, bránila jejich holý život, a neměla jak a kam s nimi uniknout, zaútočila na nepřítele. Na člověka, který jí do toho kouta, tedy do bezmoci, dostal.

Současná doba je v mnohém tomuto videu podobná. Cítíte se podvedeni a zahnaní do kouta. Rozporuplné informace v mediích, neznalost řešení, věčné změny a nejistota vzbuzují i díky práci mnohých médií (bohužel v tom negativním slova smyslu) v lidech ty nehorší emoce – agresi pramenící z bezmoci, nejistotu, strach, vztek i touhu po pomstě. Hledáme viníka všude kolem nás a můžeme je spatřovat v lidech, kteří s námi nemají shodný názor.

K eskalaci napětí přispěl jak současný vývoj na naší politické scéně, tak – a to hlavně – opětovné uzavření provozoven, stejných jako na jaře, a znemožnění mnoha drobným podnikatelům či majitelům firem pracovat, a tedy si vydělávat. Sice chápu důvody, které k tomu vedly, ale určitě nechápu a příčí se mi toto uzavření v momentě, kdy je známo mnoho pro mě nepochopitelných výjimek (např. zůstávají otevřeny v plném rozsahu banky… nebo obrovské obchody typu hobby marketů, kde se denně potkává mnoho lidí a situace je tam mnohem nebezpečnější z hlediska přenosu nového koronaviru než např. v kosmetických salonech a nebo kadeřnictvích). Vnímám to jako velkou nespravedlnost a domnívám se, že mělo být měřeno všem stejným metrem.

Což ale podnikatelům, kterých se to týká, moc nepomůže. Řeší totiž existenční důvody, musejí měsíčně platit jak osobní náklady za bydlení, energie, stravu, tak náklady jejich provozoven a firem, a do budoucna se oprávněně obávají , kde na to vezmou peníze, protože podpora státu bude v tomto smyslu nedostatečná. Část z nich proto přemýšlí i o možnosti uzavřít svou živnost a najít si práci jako zaměstnanec, což je velmi smutné, ale nejspíše nevyhnutelné. Myšlenky se jim honí v hlavě ve dne i v noci a čím častěji na budoucnost myslí, tím větší strach v nich narůstá. Právě proto, že řešení neznají a přitom vědí, že se situace nevyvíjí dobře a potrvá nejspíše dlouhou dobu. Jak tedy z toho ven a jak jim pomoci ?? Je třeba si uvědomit, že ať to myslíme sebelépe, budoucnost jako takovou neovlivníme. Proč? Protože jí neznáme.

Je mi jasné, že nám dělá starost, ale opravdu nikdo z nás nevíme, co bude příští týden, natož za šest měsíců.… Je asi dobré si ujasnit, zda máme nějaké finanční rezervy, z kterých budeme moci alespoň po nějakou dobu čerpat, a současně omezit výdaje, které nyní být nemusejí. Ano, je to smutné, vím. Pojďme si však uvědomit, že to, co můžeme řešit, je situace několika příštích dnů.

Protože ty ovlivnit v plné míře můžeme.

Pro lepší pochopení uvedu příklad se zlomenou nohou: Představte si, že se chystáte na ples, kde se potkáte s přáteli, které jste dlouho neviděli. Těšíte se, krášlíte, pořídila jste si nádherné nové šaty a boty, nechala se profesionálně nalíčit a upravit vlasy, a taxi dole před domem už troubí a vy k němu ve střevíčkách sbíháte ze schodů. V tom se vám podvrtne noha, upadnete, a bolest nad kotníkem vám dá jasně najevo, že nepůjde o pouhý výron. O pár hodin (v lepším případě, pokud se nebude reponovat či provádět osteosyntéza) později už ležíte doma na gauči, s nohou v sádře a s prvním nízkomolekulárním heparinem v břiše, a pláčete vzteky, bezmocí i bolestí nad vší situací.

Nečekala jste to, ale stalo se. Během pár sekund jste si musela rozklíčovat následující hodiny a dny, co máte/budete muset udělat. A o to jde. I v současné situaci s nepojmenovaným lock downem. Se zlomenou nohou jste musela volat záchranku, pak přátelům, aby vás nečekali, pak dalším přátelům, aby vás odvezli z nemocnice domů, pak dalším, aby vám zajistili nákupy a pomoc … pak přemýšlíte, jak si zajistíte práci, co je nutno zařídit, a co vlastně můžete za současné situace doma dělat?

A nyní? Po prvotním šoku, vzteku a bezmoci, kdy je opravdu nutné emoce pustit jakkoli ven, si dáváte dohromady – po poradě s partnerem a rodinou, jaká je vaše situace, jaké máte rezervy, jaké možnosti se nabízejí. A děláte to správně. Řešíte přítomnost. I to, že pohlídáte děti, dojdete nakoupit, naplánujete nějakou společnou vycházku či výlet do přírody, oslavu narozenin , že si přečtete knihu, která už vám doma leží pěkně dlouho a nebo se podíváte na film, na který se těšíte od léta.

Že třeba uklidíte (protože úklid pomáhá i duši) místnost, které jste se obloukem vyhýbali, srovnáte staré fotky, odnesete nepotřebné věci potřebným a nebo třeba začnete pomáhat seniorům ve vašem domě. Pěkně popořadě. Za prvé, za druhé, za třetí.

Vím, že to není nic světoborného, že jde o zcela základní věci, které zná každý. Jenom – ve stresu, a zejména ve velkém stresu, na to zapomínáme. Strach nás užírá a černá obava z budoucnosti blokuje naší moc s tím něco udělat. A nastupuje bezmoc. Bez-moc! A tu právě musíme dostat. Drobnými plány, činnostmi a pamatováním na sebe sama a děláním si malých radostí během dne (viz můj předchozí Blog Jak neztratit …. naději?) to můžeme zvládnout.

Samozřejmě že nevyřešíme teď hned budoucnost, ale činností můžeme snížit náš nynější strach a obavy. Přesvědčíme se o tom, že přece jen něco udělat dokážeme. A to není málo.

A ještě jednu radu mám – věnujte se naplno těm, které milujete. Mluvte s nimi, sdílejte vaše obavy i strachy, dávejte jim otevřeně a naplno najevo vaší lásku k nim. A nezapomeňte spolu snít – utvářet si představy o budoucnosti, kdy jste spolu překonali současné překážky a daří se vám dobře. Funguje to

Hodně sil!