Věnováno Haničce Š.
Celý život jsem (byla) zvyklá dávat. Pečovat. Starat se. O sebe i ostatní. A ano – zachraňovat. Kohokoli, kdekoli, cokoli. Byla jsem tak vychována. To se přece má. To se tak dělá odjakživa.
A tak v kombinaci s mým IQ a EQ žádná jiná vysoká škola krom medicíny nepřipadala v úvahu. (Tedy ano, připadala, moje milovaná veterina, ale .… závěr znáte.)
Povolání lékaře s sebou nese mnohé oběti (co do náročnosti studia i postgraduálního celoživotního vzdělávání, co do minima volného času na úkor samostudia, služeb, konzultací či bezesných nocí strávených přemýšlením o tom, jak nejlépe pacientovi pomoci), které jsem však (stejně jako moji kolegové) brala samozřejmě. To tak přeci bylo od nepaměti. Pořád. To se tak má.
Jistěže čas od času se i mně dostane pozornosti a péče. Ale tak nějak – minimálně
Až na letošní podzim, kdy se začaly dít takové změny, že i mě přecházel (a přechází) zrak. Mnozí víte, že mám zdravotní komplikace po chirurgickém výkonu, s kterými se potýkám od září, a pozvolna se lepší s pomocí mých skvělých kolegů a přátel, i mojí rodiny.
A právě Ti se mi často nabízejí s pomocí na cokoli – od zalití mých milovaných květin v práci po pomoc s přestěhováním, dovezením čehokoli, obstaráním toho, co potřebuji … A tak, když se mi kamarád nabízel s pomocí, rázně jsem ho odmítla.
Ne, že bych tu pomoc nepotřebovala A jak! Ale: “To je přece blbý, ne?! Říkat si o pomoc. To se nedělá! To je hloupý. Ježíši, budu vypadat jak neschopka neschopná. A líná! To nemohu připustit!” A tak zatnu zuby, i přes bolest dřu, pomoc odmítnu a … všichni by se naštvali (jako že odmítám jejich dobrou vůli a v závěru je samotné), jen naštěstí můj kamarád ne. “Ty jsi .… (cenzura). Koukej poslouchat a nechat si pomoct!” říkal.
A o tom to je: Jednak nechat si pomoc, DOVOLIT si to, DOVOLIT si vlastní slabost, DOVOLIT si odevzdat se procesu, osudu …a DOVOLIT SI PŘIJMOUT LASKAVOST a DOBRO od druhých, protože – ano – i já za to stojím!!
Za co? Za lásku, péči, radost, pozornost, starostlivost, ochranu a ryzí přátelství. A druhák – že láska (péče, radost, pozornost, starostlivost, ochrana a ryzí přátelství) existují samy o sobě. Bezpodmínečně. Pro všechny. Bez nutnosti tlaku na výkon, výsledek, bez vět typu: Budu Tě mít rád, když uděláš … Bez zásluh a dokazování.
Prostě ne. Stačí, že jste. Tak jako jiní jsou. To je celé.
Dobro a láska jsou všude kolem. Tak se je učme nejen dávat, ale i přijímat.