Jsem kudrnatá. Celý život. A celý život to řeším.

Podobně postižené ženy pochopí, vy ostatní se možná pousmějete.

Ne tak já.

Ti, kdo je mají, vědí, co je to za práci rozčesat kudrnaté vlasy, které jsou suché, lámou se a třepí, nedrží tvar, nejde z nich vytvořit žádný účes ( takže o slavnostních krásných účesech na plesy a svatby si můžete nechat jen zdát ), bolí to a tahá, a krom toho si vlasy dělají, co chtějí. Zejména ve vlhku, při sportu, a nebo v situacích, kdy to nejméně potřebujete, protože chcete být krásná.

A tak jsem je zkrátila. Do ultrakrátkého ježka. Bylo to pohodlné, nic netrčelo ani nepřečnívalo, jen jsem každých 14 dnů byla u kadeřnice a nebyla úplně spokojená.

Pak jsem je nechala delší.

A začala rovnat, žehličkou. Vyzkoušela mnoho salonů, ale výsledek byl stejný – první den super, někdy i ráno druhého dne. Pak děs. Vlasy si opět dělaly, co chtěly, kroutily se a už vůbec nebyly zdravé, lesklé. A já se stala otrokem počasí, vlhkosti, toho, kdy mohu cvičit a kdy ne, a to jen podle toho, zda mám s sebou přípravky a žehličku, které by je zkrotily. V této době – nechápu – jsem si sebemrskačsky pořídila pudly. Rovnou tři. U nichž se řeší ten samý problém – nežádoucí kudrny.

Až mi to jednou došlo.

Možná změnou kadeřníka a jeho přístupu, možná kapitulací nad sisyfovským bojem s nimi, možná náhlým osvícením paprskem rozumu, možná kombinací všech těchto faktů?

A já je přijala…

Přestala jsem s nimi bojovat. Přestala poměřovat síly s touhou dostat je definitivně na lopatky. A začala je mít ráda. Takové, jaké jsou. I s jejich chybami a nedostatky.

Stalo se něco neuvěřitelného.

Zlepšily se, začaly lesknout a růst, začaly být krásné. A já se najednou cítila lépe. Našla jsem sama sebe.

Co z toho plyne?
Někdy trvá dlouho, než vám něco dojde. Nevadí. Důležité je, že se to vůbec stalo. Protože je těžké najít sám sebe a mít se rád. Od sebelásky se totiž odvíjí vše ostatní.

Dokáži-li mít ráda sama sebe, otevřu své srdce.
Pokud otevřu své srdce, vpustím Lásku do svého života.

A o tom to je.