Od malička jste byli vychováváni v tom, že normální (a žádoucí a jediné správné) je vyhovět, poslechnout, udělat to, co se po vás žádá. I kdyby jste to dělat nechtěli a příčilo by se vám to. Protože NE se prostě neříká. NE je špatně. Když mi nevyhovíš, budeš ZLÁ. Když to neuděláš, nebudu Tě mít ráda. ??? Že vám to něco říká? A že to není pravda?

Pokud nejde o ohrožení vašeho života a zdraví v extrémních situacích, nikdo by vám neměl říkat, co máte dělat. A už vůbec ne vám brát právo na to svobodně se vyjádřit a říct NE, pokud to tak cítíte.

Pravda, ono to není snadné, říct NE. Souvisí to s vaší sebehodnotou, sebevědomím, vědomím si cesty, po které jdete. I toho, že opravdu nikomu nemusíte vysvětlovat, proč jste se tak rozhodli.

Takhle to v kostce vypadá, když by chtěl někdo na vás tlačit přímo.

Mnohem horší je manipulace skrytá. Taková, kdy se kdokoli vydává za toho, kdo vám chce pomoci, a nebo dokonce naopak za někoho potřebného, kdo bez vás neudělá ani jediný krok a jedině Vy, nikdo jiný na světe, jej můžete zachránit.

Dobře se zprvu poslouchají pohádky o tom, jak je celý svět zlý a jak jedině Vy máte tu moc kouzelným proutkem proměnit jeho život v ten prozářený sluncem. A jak při tom roste vaše ego, že?? .… Samozřejmě, že jdete pomáhat, nepřemýšlíte o pocitu, který k vám vysílá vaše nitro (“To je nějaký celý divný, ne?? Tolik neštěstí pohromadě??) … a prostě jdete. Děláte vše podle vašeho nejlepšího svědomí, a když skončíte, chcete si oddechnout.

Ne tak ten, kdo po vás pomoc žádá. Jee, prosím Tě, jsi ten nejlepší a nejzlatější, ale nemohl bys ještě udělat tohle? A tohle? A taky tohle? .. A ještě zítra také toto! Váš přece, jak jsem slabý, nešťastný, nemohoucí, úplně na dně.

No, po pravdě, nechce se vám. Měli jste něco úplně jiného v plánu. Je vám blbé to odmítnout. To se přece nedělá odmítnout pomoc slabším! A tak překopete vaše plány, váš volný víkend jen proto, abyste vyhověli. Dobrý pocit z toho moc nemáte, jste rádi, že je práce za vámi, protože stále vám hlodá v duši nějaké ALE.

To ALE na sebe nenechá dlouho čekat: Ten, komu pomáháte, se ozve a přeje si, abyste vaší práci předělal, upravil, doplnil, a nebo ideálně udělal znovu, teď hned. Namítnete, že to nejde. Jak nejde??!! .. Já to chci! To přece musíš udělat!! Jsem tak slabý! Tak na dně!

Oooo, ano. Dojde vám to. Máte co do činění s citovým vyděračem. A z vás, který zachraňujete, se rázem stala pronásledovaná oběť.

Co tedy dělat, aby se to nestalo?? Mějte zdravé sebevědomí i sebehodnocení. Mějte na mysli své osobní hranice, kde je vám ještě příjemno, a od kdy už ne, a ty ctěte. Buďte upřímní a jednoznační. Slibte jen to, co opravdu můžete, a pokud ne, nebojte se říci NE. Nejste povinni vysvětlovat, omlouvat se. Říct NE, pokud  něco udělat nemohu nebo to tak necítím, je normální. Nejde o zlo, nejde o sobectví ani touhu ublížit. Je to vaše svaté právo. Mějte na mysli, že nikdo jiný to za vás neudělá.