Říká se, že přátelství je někdy víc než láska. Nevím … , já to tak nemám. Pevné přátelství ošlehané životem a okořeněné společnými zážitky je vzácnost, ale i tak lásku kladu na první místo.

Chápu však, že žít život bez přátel je velmi těžké. A zvláště pro ženu. Také mám pár skvělých kamarádek, s nimiž si mohu říci vše. Nedala bych je za nic na světě.

A jedna z nich má teď trápení. Měla velkou kamarádku. Studovaly spolu střední školu, pak vysokou, byly nerozlučná dvojka.
Pracují sice každá jinde, ale i tak si vždy našly čas jednou týdně na setkání při kávě či sklence vína, nebo alespoň na dlouhý telefonát. Znaly rodiny té druhé, její úspěchy a sny, propady a hořká zklamání. Znaly své protějšky, jejich klady a zápory, a často to byly právě ony, kdo usmiřovaly tu druhou s jejím přítelem. Dýchaly za sebe, vždy se na sebe mohly spolehnout, byly si jisté, že je nic a nikdo nemůže rozdělit. Skvěle vycházeli i jejich partneři spolu a zdálo se, jako by idylce nemohlo nic bránit.

A přece!

Jedné z nich se narodilo vytoužené dítě! Protože neměla snadné těhotenství, nějak si nevšimla, že se její kamarádka mění. Nějak smutní, stahuje se do sebe. Myslela si, že je jen unavená. A chtěla si to vynahradit společnými procházkami s kočárkem. Jenže po narození dítěte ta druhá najednou přestala mít čas. Pořád pracovala, nebo něco měla. Když si spolu volaly, cítila – chlad. Led. A nevěděla proč.

Trápilo jí to, a tak se zeptala. Z odpovědi se nestačila divit – prý má všechno, a ta druhá nic. Prý má snadný život, a ta druhá jen samé potíže. Prý má hodného přítele, a ta druhá lumpa. A má dítě, které ta druhá nemá. Ale touží po něm.

Co s tím?

Když stůně jakýkoli vztah, tedy i ten přátelský, bolí to. Je třeba pochopit, že přítomnost druhého člověka v našem životě není samozřejmost, ale vzácný dar. Který nám byl propůjčen , jen nevíme, na jak dlouhou dobu.

Představte si vlak, do kterého různí lidé vystupují a nastupují, některé potkáme, některé ne, někteří nás osloví a jiné si zamilujeme na první pohled a víme zcela jistě, že je nechceme a nesmíme ze svého života ztratit. A přesto má vlak své tempo a svá pravidla….

Chovejme se tedy k našim blízkým, jakoby naše setkání byla výjimečná a vzácná. A možná poslední. Nebojme se jim i opakovaně dávat najevo, jak moc je máme rádi, jak moc nám na nich záleží, a jak moc jsou pro nás důležití. Tak, aby to oni sami věděli. Buďme laskaví a neubližujme.

A přesto – buďme sami sebou. Znejme svou hodnotu, mějme se rádi, hýčkejme se a buďme ve svém středu. Protože ten jediný, kdo nám zůstane po celý život, jsme my sami.

A z celého srdce si važme chvil, kdy nám bylo dáno být v blízkosti jiného člověka…