Mít přání, co je k mání. Kéž by to bylo tak lehké. Stačí si přát a je to. Už vás slyším : “To mně se nikdy nestane!” “Já nemám to štěstí.” “Musím si vždycky všechno vydřít!” Ach jo. Já vím. Zatímco zdánlivě ti druzí dostávají všechno hned, jen tak, bez zasloužení a do klína jim padá láska, skvělá práce, bohatství, dům … tak vy dřete do úmoru, lopotíte se každou sekundu a zítra a pozítří i další dny to je stejné. Zázrak se nekoná.
Už mnohokrát jsem psala – neposuzujte prosím životy druhých. Nežijete je za ně, a tak nemůžete vědět, zda jsou šťastlivci či mají i oni svá trápení. Ale o tom psát nyní nechci. Ráda bych se zeptala – přemýšleli jste někdy o tom, proč, když po něčem dlouho toužíte a usilovně si to přejete (a je jedno, zda jde o vztah s někým, novou práci, nový účes, nové auto, jiný dům …), se vám to nechce splnit? Prostě se nedaří? Co uděláte?
Dnes už vím, že je to znamení se shora, že tak to být nemá. Že mně není dáno. A chystá se pro mě něco mnohem lepšího, krásnějšího, jen o tom zatím nevím. A měla bych důvěřovat Bohu. Ale byly doby, kdy jsem to nevěděla a – přiznávám – nerespektovala. Vůbec.
Jsem Štír. Nejsem z těch, co by se vzdávali bez boje, zejména, pokud jsou přesvědčeni, že jsou v právu a že to tak má být. A tak jsem bojovala. Šla na sílu. Dala do toho všechno, co jsem uměla – inteligenci, emoce, vůli, intuici, i modlitby. Povedlo se? … Ano, povedlo. Myslím, že jsem dokázala uprosit nebesa, že to opravdu chci. Potřebuji. Že to tak má být. A oni mi vyhověli. Dostala jsem, co jsem chtěla. Ale za velmi vysokou cenu. Která se až léty setřela.
To samé vidím často kolem sebe. Mnozí z vás se tak chovají v rodině, ve vztazích mezi mužem a ženou, v práci či v zálibách. Krom toho, že je kýžený cíl stojí extrémní úsilí, jsou stažení, v napětí, v křečí, často v obranné pozici a v pocitu křivdy, že jim se nedaří. A to není dobře. Kdyby se dokázali uvolnit, prodýchat, s vděkem a pokorou přijali vše, co mají, ale i to, co (třeba zatím) nemají, věci by se pohly a začaly by plynout, zdánlivě samy od sebe, krásně do sebe zapadat a i následné události by šly v takovém sledu, že by byly v harmonii s vámi a splnily to, co si toužebně přejete.
Vidím paralelu ve vztazích, nyní tak často řešenou … Žena chce něco po muži. Více pozornosti, pomoci, péče, něco, co potřebuje. A protože to nemá a on jí zdánlivě neslyší (protože buď neumí současnou situaci vyřešit, a proto mlčí, a nebo si o to říká žena špatně, že jí muž neporozumí), žena přidá na tlaku i hlasitosti. Zahání partnera až ke zdi a co tím způsobí? Že se jí samozřejmě začne bránit. Začne bojovat. A žena, ta, která by měla být něžná a přijímající, se stane pro něj nefalšovaným protivníkem. A to není dobré.
Jak z toho ven? Uvolněte se, dýchejte, a ustupte z tlaku. Ať jde o cokoli. Přijměte svou roli (ženy, muže) a poděkujte s vděčností a pokorou za to, co máte.
A pak .… nebe vás odmění .…