Napadlo vás někdy, jak je to s dáváním citu ve vztahu? Kdo by měl dávat, přijímat, a kolik? Je správné, aby to bylo vyrovnané? A aby to naplňovalo vaše představy? Aby někdo chtěl citu více? A ten druhý méně?

Mám klientku. Prošla si komplikovaným vztahem a rozchodem, zahojila se z něj, a teď potkala novou lásku. Takovou, o níž si myslí, že je nebo by mohla být do konce života. Vše se z počátku jevilo ideálně. Proti těm dvěma nestálo nic v cestě za jejich štěstím. Ale teď začala být ona nejistá. Hodně.

Proč? Zatím spolu nebydlí a tak, když se potkají, jsou šťastní a plni opětované lásky, kterou si dávají. Ale v poslední době je to ona, kdo bere častěji do ruky telefon, kdo častěji volá, kdo první píše sms, kdo dává najevo, že stojí o kontakt. Reakce partnera jsou různé – od naprosto pohodových a včasných až po mlčení a nereagování na nic. Jakoby ztrácel zájem? Ona je z toho zoufalá, trápí se, že je to její vina a neví, co má dělat? No, co s tím …?

Neznám ho, zatím nevidím tolik do jejich vztahu, abych dokázala určit, co se děje. Je možné, že se zalekl intenzity a rychlosti vývoje vztahu. Jejích a nebo i jeho citů. Chce to třeba jinak, pomaleji, a z jakéhokoli důvodu se třeba bojí, aby novému vztahu (zatím?) nepropadl. Je možné, že řeší nějaké své osobní problémy, a nezbývá mu moc sil rozjet nový vztah naplno. Je možné, že je ve vztahu jiném, paralelním, jen jí o tom neřekl. A je klidně možné, že není, ale “jenom” mu vyhovují jejich – zatím nezávazná – setkávání.

Může se stát, že mu na ní nezáleží, a jde si jen za jeho zájmy. A nebo jej nový vztah omrzel a on hledá cestu, jak je ukončit? Jen třeba nechce, aby to byl on, a tak se snaží jí vyprovokovat, aby nebyla spokojená a vztah ukončila sama? Mohou to být tyto možnosti ale i možnosti zcela jiné. Proč jí od sebe odstrkuje. Do té doby, než se přímo nezeptá, se můžeme jen domnívat. A proto doporučuji – zeptat se. Komunikovat. Nic není strašlivějšího, než setrvávání v nejistotě. Pro oba.

Co tedy může udělat ona? Mluvit o sobě a svých citech, ale laskavě a upřímně se snažit pochopit i jeho. A především – nestát se závislou na vztahu. Mít i svůj vlastní život, být v něm šťastná, sama se sebou, plnit si své sny a žít jej naplno. Pochopit, že jediní, kdo nás může učinit šťastnými, jsme my sami  (blíže viz. blog Právo na štěstí) – že to tak má být, že můžeme a že je to dokonce správné. A naopak není toto vyžadovat od druhých.

Proč? Nikdo nechce mít na nohou kouli v podobě závislého partnera. Protože vztah má plynout, samozřejmě a hladce, a oba v něm by se měli radovat a být si navzájem inspirací. A budeme li sami šťastni, můžeme dát kousek svého štěstí druhým. A staneme se odolnými vůči hře na odstrkovanou.