Zdá se to být nonsens. Že by bylo moc dobrého. Vždyť přece dobra je málo, mělo by být víc. A proto jen houšť. Opravdu? Tohle je podle mě jedna z těžkých zkoušek, kterou si musíme v životě projít. Vyrovnat se s nepřijetím nebo dokonce odmítnutím námi nabízeného dobra. Zájmu. Pomoci. Přátelství. Nebo lásky.
Pokud nemá odezvy, a nebo dostatečné odezvy, cítíme se my sami jak zpráskaní psi. Zavržení, odmítnutí a nemilovaní. Naše potřeba lásky a přijetí často bývá závislá na druhých. A to není dobře. Vždyť přece my chceme dávat, pomáhat, zajímat se, milovat … a není to přijato…
Víte, i dobro může být zaslepené, pokud jej dravě ženeme dopředu bez ohledu na zájmy a potřebu druhých. Bez ohledu na to, co si sami přejí, co sami cítí a jak to mají. Oni. Ne my. To neznamená, že jsme špatní. Jen jsme se nepotkali v míře dávání a pravděpodobně ne ani ve správný okamžik. Protože potřeba toho druhého je nejspíše jiná.
Co s tím? Nic. Přijměte to. Spolkněte tu nechtěnou pilulku a pokuste se jít dál bez hořkosti a výčitek. Třeba jde jen o míru dobra, kdy z naší strany je ho tolik, že by silou buldozeru třeba převálcovalo teprve křehký rodící se vztah… ? A to přeci nechceme? Možná .… to jen přijmout. A spolehnout se na sílu Osudu, Vesmíru. Že to, co si je určeno, se potká ve správný okamžik.