Výchovu potomků mých přátel se snažím nikterak nekomentovat. Nedělá se to, je to nevděčné z obou stran, nenáleží mi to a je to pouze jejich věc. Pokud se mě však přímo zeptají, podělím se s nimi o mé zkušenosti. Upozorňuji předem, že ve věcech výchovy jsem zarputilý staromilec.

Rodič je rodič s autoritou a dítě je vždy dítě. Nehraju si na primárně kamarádský vztah. Ten podle mě vzniká až jako krásná nadstavba poctivého přímého bezpodmínečně přijímajícího a láskyplného vztahu rodiče s dítětem, když dítě vyzrává a vyzraje.

U nás doma tedy neplatilo oslovování křestním jménem. Nikdy. Jen maminka. Trochu drsná a někdy až moc přímá. Také ovšem nade vše milující. A vyznávající řád a pořádek. Myslím, že děti, zvláště malé, potřebují mantinely. Hranice, odkud kam smějí dojít. Ty hranice je neomezují – naopak. Dávají jim pocit bezpečí a rostou s růstem (fyzickým, psychickým i duchovním) dítěte. A rituály? Neměnnost a neustálé opakování některých věcí vedou k jistotě, jak se bude odvíjet den, kdy se vstává, kdy obědvá, kdy se dělají úkoly a kdy chodí spát. A že radovánky mohou být až skutečně po přípravě do školy.

Moje dcera poznala, že pravda je vždy oceněna. A že za lež a vytáčky se platí. Nedostávala nikdy moc dárků, většinou tak dva až tři, se kterými si ale pak hezky vydržela hrát, na rozdíl od dětí, které třeba na Vánoce dostanou kopice dárků, z nichž freneticky servou papírové obaly, aby je pak pohodily nevšímavě do rohu pokoje a dále si jich nikdy nevšimly. Za to Denisa dostávala mnoho pozornosti a zájmu o ní samotnou, protože jsem přesvědčena, že to je ten zásadní dar pro dítě – být aktivně s rodičem a spolu prožít kus života.

Často, i díky pracovnímu vytížení, jsem jí nechávala, aby se učila samostatnosti, a to už od malička. Aby si v různých nepříznivých situacích pomyslně vymáchala čumáček, protože jí tato zkušenost posune v dalším životě, a jen výjimečně jsem jí pomohla umést její cestu. A nemyslete si, dívat se na to, jak vaše dítě naráží a prožívá nezdary, se kterými se samo vypořádává, je pro matku jedna z nejtěžších věcí, které musí unést.

Rodiče, kteří své děti rozmazlují, třeba množstvím darů, absencí výchovy včetně zákazů , dětem prokazují medvědí službu: Ano, děti nebudou plakat vzteky, že nedostaly něco, co chtěly, ale také později nebudou umět čelit běžným situacím v životě, nebudou umět dospěle přijmout nezdar či prohru, a velmi pravděpodobně se z nich stanou pro život narcistní sobci.

Ne, nejsem dokonalá. Natož jako matka. Ale myslím, že výchova je proces. Oboustranný. A rodiče i děti se vzájemně učí – lásce, přijetí, toleranci, respektu, pravidlům, radosti i třeba přijetí nezdarů a vlastní odpovědnosti. Vše k životu patří.

Budeme dělat chyby. Věřím však, že v danou chvíli jsme se rozhodli, jak nejlépe jsme mohli a uměli. A z případných nezdarů se poučíme do budoucna. Vždy je však mnohem horší nedělat nic ze strachu, že něco pokazím. Učte děti vlastním příkladem. A učte je i prosím, jak moc jsou emoce v životě důležité, a že je správné dávat je najevo. Kluci i holčičky. Dáte jim tím neskutečný dar.