Trvá to možná týdny, měsíce nebo roky. Vaše trápení. Už nepočítáte, kolik bezesných nocí jste přemýšleli, jak jej vyřešit. Jak ukončit. Nepočítáte slzy. Všechny síly jste pro to napjali, a ono – nic. Už vám říkají, že to máte nechat být. Pustit. Ne-ře-šit. Odevzdat Bohu. A až to odevzdáte, pak že se začne něco dít. (Už aby to bylo. Včera bylo pozdě.)

Ale jak to máte, do-pr-kenné-ohrady, udělat? Jak to máte zařídit? Odevzdat? Pustit? Kdy? Otázka za tisíc bodů. Tak. To jste na mě zvědaví, co vám poradím, že? Protože s čím větší intenzitou a čím déle jste to řešili, tím méně snadno to lze pustit. Jste s tím srostlí. A víte, že to těžko dokážete. Co s tím?

Existují dva způsoby, jak věci přijmout, zvědomit je a odevzdat s pokorou a smířením nebi. Tím prvním je dosažení takového stupně pokory a náhledu do sebe, že myslí i srdcem přijmete situaci a rozhodnete se. Je to velmi, velmi, velmi obtížné, primárně to umí málokdo. Ale lze se to naučit.

Jak? Druhým způsobem prožitým na vlastní kůži. A ten je .… pád na pusu. Na dno. Rytí ústy ( .… ) v zemi. Totální zhroucení se. Bezmoc. Pláč a řev. Hluboký žal. Stav mezi šílenstvím, bolestí a úzkostí. Pocit nereality. Pocit smrtelně raněného zvířete v těsné kleci. Kdy jej dostihne jeho osud a položí na lopatky. Kdy už není reálně žádná jiná možnost, ani naděje, ani zázrak, ani – nic. A ono ví, bolestně ví, že hra (pro něj) skončila. Game is over. A tak se vzdá. (Ode) vzdá. A nastane, světe div se, klid. Zvláštní pocit prázdnoty, ale i jistoty, že je to konec. Že horší už bylo a víc nebude. Že je teď Nic. A s tím přichází úleva. Vědomé ukončení. Smíření. Přijetí. Pokora.

To je ten bod zlomu. To je ten bod, v němž se rodí zázrak. (Vy)řešení, uvolnění, nadechnutí se, život.

Že to bolí?? Pekelně. Měla jsem tu čest .…

Sorry. Snazší způsob nemám a neumím. Tenhle funguje. Prožitek hluboké duševní bolesti , který vás naučí, kdy a jak se odevzdat.