Často slýcháváme, že jsou muži z Marsu a ženy z Venuše. Poslední dobou to však vypadá, jako bychom všichni byli každý ze své malé planety, na níž se mluví zcela odlišně od ostatních, a že když se potkáme, nejen že se nedokážeme pochopit, ale tváříme se, že si ani nerozumíme. A přitom mluvíme všichni stejnou řečí. Význam slov se však vytrácí.

Řekla bych, že přímou úměrou k růstu všech možných technologií. Jako by se s rozvojem techniky vytrácela trpělivost i chuť porozumět druhému, ale i naše dovednosti komunikační verbální i neverbální. Jako bychom zapomněli význam slov i jednoduchých doteků, objetí, a jejich obrovský dosah. Jako bychom zapomněli je používat. A dávat druhým. Jako by bylo jednodušší zmáčknout tlačítko chytré plazmové obrazovky než mluvit se ženou v realitě.

Potřebujeme se schovávat do virtuálního světa? Je pro nás bezpečnější? Čitelnější? S méně emocemi? S méně frustracemi? Jako bychom přestávali umět číst ve svých milovaných i sami v sobě .… Jako bychom mluvili jinou řečí.

A tak často unikáme do meziprostoru, kde máme všechno hned – zmáčkneš tlačítko a objednáš si cokoli z druhé strany zeměkoule. Že na to nemáš? Nevadí. Neřeš to. Je tolik společností, co Ti za tučný úrok půjčí…

Nepřemýšlíme. Nežijeme v realitě. Vyhýbáme se problémům a konfliktům. Asi i proto méně komunikujeme, a více ignorujeme. Druhé i sebe samotné.

Jenže vřelý lidský kontakt – verbální i neverbální – nic nenahradí. Žádná tlačítka, herní konzole, sebeluxusnější věci.

Jsem optimista – ještě není pozdě to změnit .…