(Věnováno Lucii S)
Moji milí,
víte, že jsem vloni na podzim a v zimě procházela ne lehkým obdobím při zdravotních komplikacích. Kdo mě znáte, víte, že bývám poměrně svéhlavá a ráda si jdu vlastní cestou, ale v tomhle případě jsem poslouchala operatéra jako nikdy v životě. Opravdu na slovo. Z dětského pokoje dcery jsem udělala něco jako improvizovaný převazový chirurgický sálek a … přesto jsem se nehojila. Vůbec.
Krom doprovázejících velkých bolestí a dalších komplikací jsem emočně řešila i to, proč se nehojím a že v tom případě nejspíš selhávám i jako lékař sama na sobě (s tím samým se trápil i můj skvělý pan doktor). No, situace k nezávidění.
Díky mému nejúžasnějšímu operatérovi a jeho skvělému týmu jsme to nakonec všichni zvládli. Neméně důležitou roli hráli a hrají moji Andělé a milované bytosti, kteří stáli a stojí při mě. Děkuju.…
Nicméně já v sobě neustále řešila to, proč jsem se nehojila, v podstatě jsem si to vnitřně vyčítala a vinila se z toho. Zároveň jsem se bála udělat cokoli jinak, jen abych situaci nezhoršovala. Až někdy kolem Nového roku mi to došlo!
Co?? Že to nejsem já. Že jsem se přestala radovat. Že jsem dovolila, abych se sama uzamkla do úzce vymezené role – musíš, nesmíš, dávej pozor, poslouchej. Že jsem ztratila lehkost bytí. Že jsem ztratila furiantství i svéhlavost. A že jsem skoro přestala snít.…
Tak jsem to udělala. Naprosto nepředstavitelnou věc. Totální šílenství. Nerozum. Bláznivost. Ve stavu zdaleka ještě ne zdravém, s neznalostí toho, kdy a jak se zhojím, co vůbec fyzicky zvládnu, jak budu zvládat práci po skončení neschopenky atd … jsem si pořídila malé vysněné štěně.
Protože – ještě můžu. Ještě můžeme.
Postavit se sami za sebe. Bouchnout do stolu a říct – tohle nejsem já.
Chci se ještě radovat, snít, žít, dělat chyby, milovat se a smát…
Cokoli, co si jen přeju.
Cokoli, co si jen přejete.
Nebojte se. Žijte. Teď.
A .… děkuju Lucia.
Vítej DOMA Keepe!