Sedí proti mě a v rukou svírá šálek s čajem. Ještě se ho nedotkl. Klouby na prstech se mu zvýraznily. Je vidět, jak usilovně přemáhá pláč. “Já už takhle dál nemůžu. A ani nechci . To se nedá vydržet. Změnila se. Všechno bylo v pořádku a teď najednou STOP. Nic. Nezájem o mě, nezájem o sex, tvrdí, jak je strašně vytížená, ale já se jí opravdu snažím pomáhat. Děti má ráda, věnuje se jim, to ano, ale copak po jejich narození končí partnerský život? Tvrdí, že není spokojená sama se sebou. Mně se moc líbí. Pořád. Ale ona se jen utrhuje. Ani políbit se nechce nechat. A přitom jsme měli tak krásný vztah.”

Muž proti mě ani nezvedne oči. Vypráví. Byli mladí, zamilovaní, a z velké lásky se brali. Po čase se jim narodily děti, chtěné a plánované, a oba se na ně moc těšili. On se snažil pomáhat, kde mohl, manželka zůstala na mateřské a později rodičovské dovolené. Přibylo hodně starostí, hodně nových zájmů, a on tak nějak očekával, že se její pozornost automaticky bude směřovat k potomkům. Neočekával však, že absolutně.

Na intimitu, sex ani mazlení nezbýval prostor. Vždy ho odmítla a když náhodou svolila k milování, vše se odehrávalo rychle, bezhlasně, během několika minut a on bytostně cítil, jak jsou jí fyzické doteky odporné. Pokoušel se to řešit, ona to vždy svedla na její vlastní problémy.

Souběžně s odmítáním blízkosti fyzické rostla mezi nimi i propast citová. A tak si každý dál a víc žil ve svém, vlastním, světě, ze kterého čím dál sporadičtěji vycházel. Fungovali společně jako rodiče, zásobovači, plánovači a dopravci dětí. Ale to bylo pro něj zoufale málo.

“Doba temna tomu říkám,” sdělil mi. “Asi mně nedokážete pomoci, že?”

Nevím, zda pomoci dokážu. Ale vím, že dokážu vyprávět o osudech jiných žen a jiných mužů, kteří prožívali tento příběh, jako by byl psaný přes kopírák. To samé. A ty samé a stejné chyby. Obou dvou.

“Víte, zkusím Vám vysvětlit, co se děje s tělem a myšlením ženy během jejího života. A proč nastala ona doba temna, jak popisujete, a jak se z ní dostat.” Souhlasil. “Když jste byli mladší a zamilovaní, žili jste jenom jeden pro druhého, hormony lásky vás celé pohltily a v rámci nich jste viděli budoucnost jen růžově namalovanou. Sice přišly nějaké starosti, společné sžívání se, ale i objevování se, ale zamilovanost vše pomohla překousnout. V čase však začala vyprchávat. To je úplně normální, stává se to všem, najednou se nám už tak netočí hlava a neklesají kolena, už nejsme z partnera tak roztřesení. Ale láska, vztah dostává jiný rozměr – úctu, starostlivost, toleranci, trpělivost a s nimi hloubku.

Pro ženské tělo je nadcházející těhotenství a porod velkou zatěžkávací zkouškou. Jak fyzickou, tak emocionální. Už nikdy to nebude takové, jaké dříve. Ženy se s radostí téměř okamžitě sžijí s rolí matky, ale obvykle jim trvá měsíce i léta, než akceptují svou změněnou postavu. Už ne tolik pevnou, už ne tolik štíhlou, s už ne tolik vypjatou kůží. Začnou mít pochybnosti o sobě samých, obavy z toho, zda se budou partnerovi líbit (protože se nelíbí ani sobě) a zda budou pro něj přitažlivé. Jeho ujišťování jim v tom paradoxně moc nepomáhá.

Jsou plně vytíženy starostí o malé děti a domácnost, mnohé se k tomu vracejí do zaměstnání a energie pro sebe a nebo pro partnera zdánlivě není. Zdánlivě proto, že pokud je motivace, pokud budou klást vztah s milovaným mužem na první či srovnatelné místo jako vztah k dětem, je vyhráno. Pokud ne, je zaděláno na problém, který se může vléci i mnoho let. Těch let, které vy označujete za tzv. dobu temna – dobu, kdy vázne kontakt mezi partnery fyzický i emocionální, nefunguje sex ani citová blízkost, a kdy dochází k omezení sdíleného života rodiny téměř pouze na potřeby a radosti dětí. Což je trochu málo. Vím.

Problém je v tom, že mnohé ženy neví, že výše popsaný model není a nemusí být norma, že lze žít šťastně a společně, aniž by partnerství děti nějak citelně omezovaly. Že se nic nestane, když si vyhradí jednou či dvakrát týdně čas pro sebe, třeba na cvičení nebo povídání s kamarádkou. Že se nic nestane, když nebudou teplé večeře, když nebude pokaždé vzorně uklizeno a ihned vypráno, a že sedá vždy něco k snědku koupit. Že tohle muž vydrží. Že se ale mnohé stane, když bude váznout komunikace a blízkost mezi partnery, a že to může být i začátek konce jejich kdysi krásného vztahu. Protože tohle je to, co muži, právem, řeší. Že vše stojí na prioritách a jejich chuti či nechuti budovat vztah. Muži totiž vyjadřují lásku k ženě svou sexualitou. A pokud jsou v ní odmítáni, chápou to tak, že je odmítána celá jejich bytost.”

“Copak to opravdu nevěděly?” ptá se nevěřícně muž.

“Ne” odpovím. “Nikdo jim to neřekl, neučil. Jejich matky na tom byly podobně a mnohé blízkost s partnerem doslova přetrpěly. A pak – bohužel – tento vzor předávaly nevědomky svým dospívajícím dcerám. Učily je, že muže není třeba si vážit, že je jaksi navíc. Což bylo samozřejmě špatně. A stejně tak špatně je to základní, co dcerám nepředaly – aby našly lásku k sobě samé, úctu, sebejistotu, respekt k vlastnímu tělu a radost z něj, a tvořivou ženskou sílu, která se v každé z nás nachází.”

“Dá se to ještě spravit?“

“Dá. Ženy se tohle vše, co jim kdysi bylo dáno, musí naučit zpátky. Musí pochopit sílu něhy, doteku a laskavosti. A především se musí naučit mít rády samy sebe. V tom jim může pomoci osvícená kamarádka, kolegyně a nebo třeba i kouč.“

Jak to udělat, jak s tím souvisí naše oblékání a i vzory z rodiny, si povíme v některém z příštích dílů Intimity.

Krásný den.