“Měla bys přemýšlet nad tím, co vůbec do těch blogů píšeš,” říká můj manžel. “Já už si dávno nedovolím říct veřejně všechno to, co si myslím,” řekl mi onehdy kamarád. Pravdou je, že jsem celý život neřízená střela. Nepřemýšlím moc, co dělám, protože žiju podle toho, co cítím. A stejně tak i píšu.

Neznamená to, že bych se chovala jako tank. Snažím se respektovat druhé, mít je v úctě i s jejich odlišným názorem, a chovat se ke všem tak, jak bych chtěla, aby se oni chovali ke mně. Tedy laskavě, se zájmem a úctou, s přijetím a pochopením. Jak prosté.

Domnívala jsem se, že nepotřebuji korektnost. Dávat si pozor na to, abych náhodou někoho neurazila, abych se někoho nedotkla, abych neřekla něco nevhod. Vždy jsem vycházela z naší západoevropské kultury, z křesťanství a jeho Desatera. A přesto i já nedávno narazila v jedné facebookové diskusi o rodině a právech menšin. Můj poměrně chápavý a nekonfliktní text vyjadřující můj názor se setkal s nevolí mladých aktivistů.

Víte, vycházím z toho, že když někam jdu na návštěvu, někam, kde to není moje doma, pozdravím, chovám se slušně, poděkuju, přijmu s vděčností to, co mi nabízejí či dávají a učím se od nich… Na oplátku jsem respektována, vážena, chráněna.

Podle stejného vzoru bych se chovala, když bych přišla do větší skupiny jako jednotlivec či malá skupinka. Snažila bych se osvojit zvyklosti a řád většiny, pokud jsem si vybrala, že v ní budu žít, ctila bych její zákony a současně si uchovávala v srdci a rozvíjela to, co jsem si přinesla s sebou.

Nemyslím však, že je pro společnost zdravé jakékoli prosazování sebe a svých zájmů na úkor druhého. Mohu respektovat názory druhých, pokud i mé názor budou respektovány a budu vědět, že se nemusím bát je vyslovit.

A jak tuto situaci vnímáte vy, přátelé?