Volně sestaveno z vašich příběhů.

Můj milovaný, nezlob se, že volím tuto formu, ale sám dobře víš, že pokud se chci o tom, co mě trápí, s tebou bavit, utíkáš a zlobíš se na mě, že moc řeším. A  že tě zahrnuji výčitkami. Tak to není.       Jen potřebuji vyslovit to, co cítím a co mě trápí, abychom oba našli společné řešení. Aby se nám i našemu vztahu dařilo dobře a my se znovu radovali.

Potřebuju od tebe cítit, že jsem milovaná. Nepotřebuji slova. Stačí mi tvé oči a pevné objetí. Protože se bojím, že ztrácíme blízkost. Ztrácíme vztah. Ztrácíme nás oba. Z mé strany se nic nezměnilo, jen … jen jsem se začala bát. Že mě nechceš. Že jsem ti málo. Že mě nemiluješ. Já tě miluju. Snad ještě víc, než kdy předtím. Snažím se ti dávat čas a prostor. Pomáhat ti. Starat se o tebe. Dávám ti všechno, co mám. Víc už nelze. Ale je ti to málo.

Čím více dostaneš, tím více se mi vzdaluješ. Tím méně mi dáváš najevo, že jsem ti blízká. Jako by ti někdy vadilo, že jsem vedle tebe? A tak se trápím. Mám strach cokoli udělat, aby to nebylo špatně, a bojím se o nás dva. Pomoz nám prosím. Já sama to nezvládnu. Už nemám sílu. A jsem unavená.

V hloubi duše cítím, že by měl být vztah vyrovnaný. Všechno to, co dáváme do vztahu ty a já. Co z něj budeme čerpat. Že je to jako přímka, jejíž těžiště je uprostřed. A nesmí se naklonit příliš, aby jednoho nebo druhého z nás nesmetla. Udržuji tu rovnováhu. Ale když dám víc, ty musíš couvnout a dát méně, je to tak?

Já to takhle nechci. Chci být v lehkosti, smát se, radovat a dovádět s tebou. Chci mít k tobě plnou důvěru, že mi pomůžeš, když budu potřebovat, a postaráš se. Že si mohu na chvíli odpočinout a načerpat sílu. Že mě budeš milovat a budu pro tebe žádoucí. A chceš být se mnou. Že si mě vážíš stejně tak, jako jiných. Že naše láska dýchá a roste, a oba se o ní rovným dílem staráme.

Přemýšlím, proč tomu teď tak není? Je to tím, že jsem byla pro tebe vždy dostupná? Kdykoli a kdekoli? Obětavá a milující? A tys věděl, že dostaneš vše? A tak ses mě nabažil. A přestal ses snažit.  Proč taky, když mě máš jistou.

Jenže – nemáš. Nemáš mou duši. Čím déle na tebe čekám, tím víc mě ztrácíš. A já nacházím sebe. Bohyni ve mně. Tu, která je plná lásky. Ale kterou si musíš získat. Nedostaneš jí znovu jen tak. Musíš mě polapit. Ochočit. Vybojovat si mě. A zasloužit.

A pak naše duše splynou.