Žijeme ve spěchu. Neustále se za něčím ženeme, hojně podporování konzumním typem společnosti. Mít, chtít, hned, víc, a ať je to vidět. Říkám tomu instantní Benátky. Proč Benátky? Většina z vás tam byla. Dechberoucí město na laguně, které nelze nemilovat. Hluboce se vrylo do mého srdce a moc ráda se tam vracím, jak jen je to možné.

Určitě si vybavíte stejně jako já davy lidí, které zejména v letních měsících proudí ulicemi za praporkem, vlaječkou či deštníkem průvodce. V křivolakých uličkách se tak bojí, že nemají nic z města, z jeho památek ani atmosféry, a jen úzkostně sledují průvodce. Honem Rialto, honem náměstí Sv. Marka, honem gondola, honem vaporetto, honem domů. A přitom nejkrásnější Benátky jsou ty ztracené. Když opravdu zabloudíte, sednete si na schody domu, ztišíte se a zklidníte. Až pak se vám spojí všechny zvuky, chutě, vůně a energie tohoto impozantního místa.

Došlo mi to, když jsem se před týdnem vrátila z práce pozdě domů, urvaná jak borůvka, hladová, a přistihla jsem se, že bezmyšlenkovitě jím tvaroh, aniž bych si vychutnala jeho hebkost a měkkost. A přitom to není tak dávno, kdy jsem to na dovolené uměla. Stalo se mi to. Dovolila jsem, aby i mě čas pohltil, a já podlehla jeho tempu. I mě?

Ne, nejsem výjimečná. Jen jsem už měla tu čest. S tím prožitkem. Že to bude naposled. Před mnoha lety jsem musela jít na operaci, která byla vabank. Ne její výsledek, ten byl opravdu ve hvězdách, ale samotné přežití. Věděla jsem to. Měla jsem připravenu závěť. Zcela otevřeně jsme se o tom bavili s anesteziologem, mým kolegou z medicíny, večer před operací.

Stáli jsme tenkrát na balkoně Homolky a dívali se na kvetoucí třešňový sad na motolské stráni. A já si uvědomila, tak silně, jak moc voní stromy. Ta vůně se mi vryla do paměti. Protože jsem věděla, že je to možná naposled. A chtěla jsem si jí pamatovat. Tenkrát jsem se zastavila.

Proč o tom píšu? Protože nemusíme, vy ani já, čekat na to naposled. Jen si stačí uvědomit, že život se má žít teď. Jen teď a tady. Naplno se soustředit na to, co dělám, kde jsem, s kým jsem, na okolí, které mě obklopuje, na barvy, vůně, zvuky, slova, doteky, na chuť jídla, které jím, a hlavně – na lidi, kteří s vámi jsou. A tohle všechno prožívat co nejintenzivněji. Do morku kostí.

Jako by to bylo naposled.