Věnováno všem těm Jediným, kteří při mně stáli, stojí a dá li Bůh budou stát.…

Ach ti doktoři! Zase se jim něco nelíbí! Zase by chtěli přidat! Nechtějí sloužit! I tak by se daly paušalizovat události posledních dnů. To pro ty z vás, kteří slyšeli o akci mladých lékařů, a potažmo zdravotníků, kterým se nelíbí již bohužel poslanci schválený návrh úpravy zákona na citelné navýšení počtu odpracovaných hodin (chcete li i služeb) v práci za měsíc. Zadržte! Mýlíte se! Ono to totiž není ZASE nelíbí, ale STÁLE !!! nelíbí.

Ta situace s přetížením sloužících lékařů trvá mnoho let, ale my pozapomněli na to, že se vyměnila celá jedna generace, všech. Tedy i lékařů. A tak zatímco naše (moje) generace sloužila bez reptání, vždy, bylo to samozřejmé, že mladý lékař si služby hezky “vypapá”, a já dokonce v nemocnici po škole stážovala zdarma a byla jsem za to vděčná, protože jiná nemocnice požadovala za možnost tam stážovat ode mě platit (a z čeho asi po vysoké škole??), ti současní (nejen lékaři) jsou jiní. Dobře znají cenu svého času, času jejich dětí, rodiny, znají svou vlastní hodnotu a nenechají se (pravda někdy hlasitěji, než by museli, ale to k mládí patří) nachytat nějakou společenskou normou.

Ono totiž – pojďme si to zobecnit: Jde o problém či spor mezi tím, co se od nás očekává na základě jakési společenské poptávky (“tak se to  přece dělá!, měla bys…!, budeš hodná, když to uděláš!, tohle ale hodný holky nedělají!, je normální, že  mladí dřou a nemají peníze!, víš, jak nám zkomplikuješ život, když to neuděláš?, víš, kolik lidí ohrozíš? … ! ) a tím, co je v našich nejen platným právním řádem povolených, ale zejména fyzicky a mentálně reálných možnostech každého z nás.

Ano, padala jsem na hu…, když jsem odcházela do práce v pátek brzy ráno, abych plynule přešla na záchranku, kde jsem končila (když se vše dařilo, jak má) v neděli ráno, a doma freneticky doháněla vše, co nebylo hotovo. Ano, rvalo mi vždy srdce od sebe doslova odtrhávat svou tehdy čtyřletou dceru, která mi držela nohy a usilovně vzlykala: “Maminko nikam neodcházej, já už budu hodná!”, a já utekla jak malý kluk, zabouchla bez pozdravu za sebou dveře a na schodech domu se zhroutila, protože ještě horší by bylo, kdyby malá viděla moje slzy… Tohle si přátelé nikdy neodpustím…

Ano, samozřejmě, vždy bylo něco za něco. Měla jsem za služby peníze, které nám tehdy pomáhaly přežít. A současně jsem byla povinna sloužit svému zřizovateli. Optikou mých současných znalostí a vědomostí bych se zachovala jinak, ale neřešme, co jak mělo být. Naopak si važme emoční inteligence mladých, kteří cítí, že by chtěli mít balanc v životě.

A o něj jde přátelé! Měli bychom mít postaven náš život na čtyřech základních hodnotách, které by měly být ve vzájemné rovnováze. Nicméně troufám si tvrdit, že zejména ta první, tedy rodina, naši nejbližší a přátelé (obecně naše vztahy) je v životě ta nejpodstatnější. A že zde neplatí žádné: “Měla bys! Podívej, ta druhá to udělá bez řečí! Když to neuděláš, nebudeme tě mít rádi!”

Další z hodnot jsou práce, na ní navazující finanční ohodnocení a spokojenost, a – samozřejmě – naše zdraví fyzické, psychické, nevyjímaje i to, co můžeme ovlivnit, tedy pohyb a životosprávu. A právě ty výše zmíněné věty “Měla bys…” často spadají do programů, které jsme slýchávali v dětství od našich rodičů, učitelů… našich vzorů. A které právě poznamenávají náš život do současnosti. Nevyčítám je nikomu. Proč vlastně? Jsem dospělá a mohu s nimi pracovat. Jak?

Víte, já už nechci být ta hodná holčička. Ta, co tiše čeká na to, co jí kdo určí, kam jí pošlou. Ta, která by se měla obětovat pro druhé, protože to je normální. A protože se to očekává.

Ta holčička totiž vyrostla. Pády, učením se, opětovnými zádrhely a přesto zvednutím hlavy a nadějí, že se to podruhé podaří. A když vstávala ze země, s mnoha ranami po těle i duši, ani jí nedocházelo, že roste, a že vkročila na cestu, z níž není návratu. Na cestu růstu její duše. Učila se, že něco už sama zvládne. Zjistila, že za ní stojí hodnoty, které jsou trvalé, a kterých si ostatní váží.

A uvědomila si, že je správné pomáhat druhým, častokrát s plným vědomím toho, že se jí to dobro nikdy nevrátí.

Ale ona to udělala svobodně – a proto, že CHTĚLA. Nikoli MUSELA! A to je velký rozdíl. Protože ve správném slova smyslu začala vnímat sebe, svou hodnotu, své sebe-vědomí, a učila se je budovat od moudrých, kteří byli a jsou jejími vzory. Nenechala se vmanévrovat do pozice “měla bys” nebo nalákat na sladké sliby. Ona vědomě šla po její cestě, i přestože jí hrozil kdykoli pád. Je však naučená znovu vstát, poučit se z chyb a růst. Nedovolí totiž, aby jí jiní určovali , neboj nedej Bože sráželi její hodnotu. Už to umí poznat – necítí se v takové situaci dobře.

Tak se nebojte jít za svým snem a opravdu se věnovat tomu a těm, kdo a co jsou pro vás drazí.… Není vaší povinností se obětovat. Nikomu a ničemu. Naopak – vaší přirozeností je radovat se a růst.… 🙂

Ať se vám daří přátelé!