Českou společností otřásá další skandál. Další troufalost. Jedna restaurace v Praze si troufla zveřejnit několik rad či požadavků na hosty. Tedy ne na všechny hosty – jen na ty, kteří mají s sebou při návštěvě restaurace děti. Ještě lépe – jen na ty hosty, které mají s sebou při návštěvě restaurace děti, které ruší ostatní. Ano, napíšu to: Nevychované děti.
To je troufalost, což? Skoro rasismus? Požadavek restaurace na ukáznění dětí?!
Že je normální, že děti (sem tam, někdy, často, pořád) zazlobí? Že jsou hlučné? Plné pohybu? Zvláště ty malé?
Ano, samozřejmě. I moje dcera byla malá. A zlobila. A měla to se mnou těžké – brala jsem jí s sebou až v době, kdy byla vychovaná, dokázala chvíli sedět v klidu, neupozorňovat na sebe, nekřičet, kdy akceptovala naše rady a pokyny a hlavně – kdy jí samotnou začalo zajímat místo a dění, kam jsme jí vzali.
Ono totiž bylo dříve normální, že opravdu malé děti a miminka moc do společnosti (míněno restaurace, kavárny, koncerty, divadla, výstavy atd.) nechodily, maminky či oba rodiče s nimi byli doma, nebo je někdo hlídal. Mělo se totiž za to, že taková místa, na rozdíl od dětských hřišť, sportovišť, heren, školek, zábavných rodinných parků a Bůh ví čeho ještě, nejsou pro děti vhodná. Nejsou inspirativní. Ani pro děti bezpečná.
Jak si vychutná a užije roční batole restauraci? Nebo koncert? Event? Já to nevím. Vy ano? Za to vím docela bezpečně, jak se cítí lidé, kteří si jdou do restaurace – například – v klidu posedět, odpočinout, třeba i oslavit nějaké pro ně významné jubileum – a jsou neustále konfrontováni se vztekajícím se dítětem.
Možná podobně, jako když se těšíte na dovolenou, na kterou letíte, a za vámi sedící děti vám kopou neustále do zad, aniž by jakkoli jejich rodiče zareagovali (skoro naopak, jsou rádi, že se jejich děti zabavily a dají jim na chvíli pokoj).
Chápu však i maminky, které touží zbavit se mateřské šedi, žvatlání nad leporelem a poslintaných bryndáčků, jít – třeba s kamarádkami – do společnosti, na kafe, na sklenku vína a normálně žít.
Ono se to totiž dá. Pochopit obě strany. S jednou podmínkou – když budete respektovat nejen požadavky své, ale i těch druhých. Když budete zohledňovat nejen práva vaše a vašich dětí, ale i třeba staré paní od vedle či souseda dělníka, který pracuje v nepřetržitém provozu a jsou dny, kdy se opravdu potřebuje vyspat.
Mohlo by se zdát, že naše společnost podporuje kulty. Kult maminek. A kult dítěte. Jenže to není dobré řešení. Jakýkoli kult, i politický, je špatně! A přitom by stačilo tak málo – jednat laskavě, empaticky a s ohleduplností k těm druhým. Lidem, zvířatům, přírodě, památkám. K čemukoli chcete.
Rada je jednoduchá: Co nemáš sám rád, nečiň druhému. Ve vztahu. V práci. Ve společnosti. V životě. Moc se to dnes nenosí, pravda. Ale nechceme se právě v tomhle odlišit?
Troufneme si na to?
1 názor na “Co nemáš rád…”
Ano, krásně shrnuto. Rozpomněla jsem si, jak jsem měla malé neposedné dítě. Do restaurace, třeba na výletě, jsem s sebou brala hračky, abych synka zabavila. Když už nechtěl jíst, hračky už došly, a přesto ještě nebylo po jídle ostatních, tak jsme se v hlídání vystřídali. Jeden z nás s ním většinou šel ven. Na dovolené v Ŕecku to pak bylo docela jinak. Náš skoro tříletý blonďatý, kudrnatý a modrooký neposeda byl obletován personálem, lákán k ostatním stolům na hranolky a jiné vzácné laskominy, takže za tu protivnou jsem byla spíš já sama, když jsem ho chtěla mít způsobně posazeného a se lžící v ruce. Člověk by se měl snažit číst situace a najít hranice mezi prostorem svým a těch druhých. A tohle ukazovat i svým dětem.