Léto nebývá v ordinaci praktického lékaře pěkné. Povinné zástupy za dovolenou, tedy provoz za dvě ordinace současně, k tomu spousta neregistrovaných pacientů, které vůbec neznáte. A věčné dohady.

Já si tohle léto trochu neplánovaně zpestřila o pracovní neschopnost a dvě operace. Spojené s nicneděláním a přísným režimem. Po dlouhé době jsem opravdu nedělala nic, protože to nešlo, a byla tak závislá na mém okolí. A to není pěkný pocit, byť máte vedle sebe laskavého partnera.

Dala jsem to se zaťatými zuby, a oprávněně se děsila toho, co mě bude čekat v práci, ale i doma. Každá žena pochopí, jak vypadá domácnost bez pravidelné údržby a bez ženské ruky…

Dostala jsem se do stavu, kdy jsem si začala vyčítat vlastní neschopnost, protože nakupených povinností bylo tolik, že jsem netušila, od které začnu. V hlavě se mi honila čísla účtů, kam bylo potřeba poslat peníze, co urgentně vyřídit a co ještě počká (protože to mé nicnedělání bylo spojené s nutným šetřením zraku), a nemohla jsem se zorientovat.

Dostala jsem spásný nápad – začala jsme uklízet, fyzicky. Vypustila jsem myšlenky, starosti a soustředila se na jednotlivé malé drobné uklízecí úkoly. A k nim si pustila třeba oblíbenou hudbu.

A – světe div se! – ono to zabralo.

Šlo to hezky od ruky, radovala jsem se z toho a zprvu neutříděné myšlenky a obavy, že mám najednou zvládnout mnoho věcí, se rozplynuly.

Tohle je, moji milí, cesta. Cesta k sobě.

Přestat na sebe tlačit, přestat chtít výkon, ale dopřát si klid. Pohodu. Jen si tak zlehýnka splývat. A řešení se mnohdy nabídne samo.

Analogii vidím ve vztazích – někdy až příliš tlačíme na výsledek. Aby byl teď. Hned. Jako bychom zapomínali být vděční za to, že se něco krásného vůbec stalo. Že jsme.

Zkuste vystoupit z tlaku. Ze zajetých kolejí. Dejte svobodu sobě i partnerovi. Soustřeďte se na sebe a dopřávejte si sebelásku. Zacházejte se sebou s úctou.

A vše, co si přejete, se splní.