.... Žít svůj sen ....

Napíšu vám o tom, co čím dál častěji řeším v mé koučovně: V pohádkách jsme často slýchali, že si nakonec vždy vzal princ princeznu, chasník děvče a žili spolu krásně a šťastně do konce jejich životů. Že všechno dobře dopadlo, všechno se vyřešilo, všem se splnila jejich přání. Naše životy však

Rozum a cit jsou dva nerozlučné a důležité opěrné body v životě každého z nás, které se mohou vhodně doplňovat, převažovat, ale i stát v opozici vůči sobě v různou dobu našeho bytí. Nic z toho není špatně. A přitom vše je správně. Jak tedy poznat, kdy jeden každý z

Dalo by se říci, že potřeba krásy je v pohnuté době, jakou je ta naše, povrchní a zbytečná. Válka, uprchlíci, hrozba finanční nestability dané neúměrným zdražováním všeho. Rodiny i jednotlivci omezují výdaje jen na ty nezbytně nutné a snaží se ušetřit pro dny příští. V tomto kontextu souhlasí. Mám však

Milí přátelé, často se v myšlenkách vracím k jedné fotce pořízené v poslední den mého pobytu v Ráji. Je na ní oceán, východ slunce a – ploutev. Zadíváte li se podrobněji, uvidíte ploutev a asi dvoumetrové tělo žraločího fešáka (žralok černoploutvý), o němž jsem přesvědčena, že v brzkých ranních hodinách

Dovolená. Jedno z nejsladších slovíček, které znám. A ke kterému se upínám vždy, když je v práci velký shon a mně se zdá, že už nemohu a nevydržím ani zlomek zátěže navíc. V tom okamžiku si vždy říkám: „Ještě vydrž, už jen …. pár dnů, a odpočineš si.“ Také to

Téma očekávání je z hlediska koučinku vděčné i věčné. Opakuje se v pravidelných vlnách a psala jsem o něm v několika z mých předešlých blogů. Zdá se však, že by bylo vhodné o něm znovu promluvit. Proč je ve vztazích tak špatné? Většina z nás by spadala do kategorie „dobří

„Já jsem vůbec nevěděl, jak se dá žít život jednoduše. A jak snadné to je,“ vděčně říká můj koučovaný klient při poslední schůzce. A září. Doslova. Úsměv od ucha k uchu. Mám motýlky v břiše. Tohle miluju. Když se klient takzvaně „povede“ a podaří se zlepšit mu jeho život. Jak

 Ještě před pár dny jsem byla v ráji. Doslovném. Čekala jsem krásu, ale to, co jsem tam viděla a zažila, se navždy vepsalo do každičké buňky mého těla i do každičkého záhybu mé duše. Snažila jsem se jí zachytit nikoli očima, ale srdcem. Nejen pro mě a mé vzpomínky, ale i pro

Beznaděj. Slovo, které nám nahání strach, vhání slzy do očí a rozbuší nám srdce. Všichni se jej bojíme. Mnoho z nás proto,protože z něj nevidí cestu ven. Neznají řešení. Nevidí paprsek Světla, který by je vyvedl z temnoty …. V poslední době jsem se sním setkávala velmi často. I v

Kdysi jsem se smála, o co by byl život snazší, kdybychom všichni, zejména v partnerství, nosili na krku cedulky. S pravdou. Třeba : „Dnes ne miláčku“. Nebo ještě příměji: „Sex ano“. „Sex ne“. Rázem by ubylo dohadů, nepochopení, zklamání i očekávání. Ale možná by i ubylo zábavy, svádění, flirtu, a

Když se dva lidé potkají a jejich osudy střetnou, zamilují se do sebe a celý svět se zdá zalitý sluncem a nadějí, že vše bude jen dobré a krásné. Chvíli trvá, než se sžijí. Poznají. Než jejich rozbouřené hormony klesnou alespoň na tu úroveň, aby dokázali slyšet jeden druhého. Cože?

Kdesi (ve Spojených státech?) proběhl před několika lety experiment – lidé z jednoho Domova pro seniory byli velmi nešťastní a opuštění. Stejně tak malé děti, žijící v sousedství v Dětském domově. A všichni toužili po lásce. Někoho napadlo seznámit dohromady tyto dvě zdánlivě nesourodé skupiny. A stal se zázrak: Senioři