Den Blbec. Práce je těžší než těžká, shon, únava, nákupy, plné tašky a vy jste rádi, že za sebou konečně zavřete dveře doma. Tam, kde to máte rádi, kde si odpočinete, kde máte své jisté zázemí.

Už jste zapomněli, že před časem jste se s partnerem hodně pohádali. Kvůli hlouposti, ale pocit křivdy je ve vás někde hluboko uložený a hlodá vaší duši, čeká na svou příležitost…

Oba toužíte mít spolu ideální vztah, ale nějak nejde to dotáhnout do konce. Přijít na to, kde je chyba. Neustále se něco řeší, nějaké drobnosti, které vaší pozornost strhují na sebe. A odvádějí od toho podstatného.

I partner to vnímá, obvykle mlčí, ale teď si zavtipkuje. O tom, jaké by to bylo ideálně, kdyby…

A končí: „Ale to se nám nestane, co? My se nejspíš rozejdeme, haha.“ A zmlkne.

Neměl to dělat. Za celý den toho máte dost. V práci se držíte, ale tohle je už vážně dost! Nedarujete mu to!

„Jo tak rozejdeme?“ …. A už to jede. Rozpalujete se do běla, vyčtete mu všechno, co dělá a neměl by, co nedělá a měl by, co čekáte, že udělá a on to neudělal… Že si z vás nebude dělat srandu, že dobře víte, že váš vztah není OK, ale poznámky o rozchodu tolerovat nebudete!

Zadupala jste ho do země. Zničila. Vyhrála. Tak. Uff. Sedí proti vám a – najednou – divně mlčí…

Měla byste oslavovat vítězství z bitvy, přece jste ho dostala na lopatky, ne? Ale co to? Ono to nejde? Neradujete se? Je vám nějak těžko? Svírá se žaludek, bolí za krkem a rozbuší se srdce?

Ve vztahu, v lásce se nevyhraje žádná bitva. Nikdo není vítěz. Oba jsou poražení.

Protože ve vztahu se nebojuje.

Vztah je o budování důvěry, o jemnosti, něžnosti a citu, o budování všeho, co znamená slůvko SPOLU.

O pochopení a bezpodmínečném přijetí toho druhého i sebe sama.

Všimla jste si, jak se partner stáhl? Co když vám chtěl něco říct? Co když i on se trápí vaším vztahem? A chce to řešit? Jen vy jste mu dala další důvod proto, aby příště raději mlčel.

Není pravda, že muži nemají city. A neprožívají.

Vím a jsem přesvědčená, že duše muže je neskutečně krásná a jejich city jsou podle mého názoru opravdovější, křehčí, intenzivnější, ale i zranitelnější než naše.

Proto je miluji…

Zkuste se zamyslet. Nešlo by to udělat příště jinak?

Třeba – spolknout jedovatou poznámku, mlčet, a jen tak k němu přijít, pohladit ho a trpělivě naslouchat? …. Vyčkat na jeho reakci a dát mu prostor? V důvěře?

Láska za to stojí.