Někdy jsme nepoučitelní. Víme, že bychom to neměli udělat, že to nepřinese nic dobrého, a stejně to uděláme. Podruhé i posté. Poměřujeme.

Srovnáváme nás život s idolem na filmovém plátně, kde darovaná kytice byla větší, než ta, kterou jste dostala od partnera včera, růže tam více voněly a partner hlavní hrdinky byl rozhodně přitažlivější než ten váš.
Soused má určitě lepší plat a na dovolenou si vybrali hezčí hotel. A také říká jeho ženě častěji, že jí miluje, než partner vám. Ostatně sousedka se má vůbec lépe než vy. Dostává častěji květiny, manžel jí zve častěji na romantické večeře, častěji nosí dárky, je víc pozornější, více si s ní povídá…

Připomíná vám to něco? Také to děláte? A jaký máte z takového srovnávání pocit? Těší vás to? Uleví se vám? Že ne?? Co je to láska?

Myslíte si, že se dá opravdu měřit počtem květů v krásné kytici (ne, že by nepotěšily, přiznejme si …)
Nebo darovaným dražším zájezdem? Šperkem? A nebo třeba objetím, když jste smutná, a psychickou podporou, když stojíte před závažným krokem a potřebujete dodat odvahu?
Co vteřinami smíchu, když vás rozesměje? A něžnými promilovanými minutami?? ….

Když se nedaří, máme tendenci vytahovat porovnávání jako jeden z největších trumfů.
“To kamarádka tenkrát dostala… zatímco ty ses na mě vykašlal…”
Nedělejte to. Ubližujete tím. Jemu i sobě. A zbytečně vyhrocujete již tak napjatou situaci.

Často nám dojde skutečný význam lásky až v době, kdy jí nemáme. Kdy jí ztratíme. A kdy zjistíme, jak moc nám chybí.

Přesto si myslím, že bolest ze ztracené lásky ještě není ta správná veličina, která by dokázala definovat její velikost. Že ta bolest není jen sama o sobě, že i ona má hlubší význam, než donutit nás zastavit se a přemýšlet.

Co přijde, když odezní emoce, osušíte slzy a vyvstanou vzpomínky?
Obrovský Vděk. Za to, že vůbec byla. Za to, že jste směli být u toho. A prožít to. Pokora nad tím, že jste byli obsazeni do hlavní role. I nad přijmutím konce. Osvobození se z ublíženého Já. Dojde vám, že převažovala bolest ze ztráty, strach z nejistoty, co bude dál, co bude s vámi, i z toho, že se už podobná krása třeba nikdy nemusí opakovat.

Ale že jste vlastně vůbec nepoděkovali tomu druhému, že vám dovolil, abyste byli s ním. A že chtěl prožít kus života s vámi. To totiž vůbec není samozřejmé.

Pochopíte, že láska nemůže být majetnická. Že není o vlastnění toho druhého, o dělání si nároků na něj, o tom, že je povinen vám vracet vše minimálně stejnou měrou.

Začnete ho respektovat v jeho svobodě. Začnete respektovat jeho Já, jeho přání, pocity a myšlenky, a přestanete je porovnávat s těmi vašimi. Budete mu přát, aby se mu dařilo. Nezávisle na tom, že už nejste spolu.

Protože pochopíte, kam sahá láska.

Že po té vší bolesti, slzách a beznaději existuje bezbřehý svět bezpodmínečného přijmutí, pochopení, vděku a nemanipulující lásky. Přání dobra. Úcty a respektu k tomu druhému. Ale i k sobě.

A v tomhle, domnívám se, je smysl lásky.