Taky jsem plánovala.
Dovolenou u moře, která dostala trhliny, když moje velmi pracovně vytížená dcera oznámila, že nebude mít čas hlídat naše psy. No co, má to tak být, pomyslela jsem si.
Termín už zrušit nešel kvůli mé zdravotní sestřičce, a já si řekla, že opravdu zkusím neplánovat a užívat si dovolenou ze dne na den, podle toho, co se mi zachce.
V červnu jsem zjistila, že mně by se možná i zachtělo, ale osud má plány jiné.
A tak jsem po jedné akutní operaci a čekám na druhou.
S vědomím, že zatímco já si užívám neschopenku, mohla jsem se koupat v moři.
Má to něco do sebe.
Neřeším plavky, šaty k večeři, opalovací krémy a program na večer, ale to, zda si – konečně – a jak?? – zvládnu umýt vlasy, když se nesmím: předklonit, pohnout hlavou, zaklonit, sehnout, zdvihnout cokoli, vystavit se přílišnému slunci, a také se nesmí dostat voda a cokoli jiného na operační ránu.
Mám ze sebe radost. Vlasy jsem si umýt zvládla.
A čekají mě další malé cíle.
Do středy, kdy přijde operace druhá.
A s ní velký cíl.
Dát se do pořádku natolik, abych zvládla za pár týdnů chod své ordinace i již naplánovaný zástup za kolegu.
A tak sním. Času mám dost. O moři, jeho hudbě, o žhavém slunci a nádherných večerech tam. O všem, co k létu patří. A o tom, že se mi tohle všechno třeba ještě letos povede.
Není důležité, kde a čím jsme v životě omezeni. Důležité je, abychom si našli na tom všem to, z čeho můžeme čerpat a třeba se i radovat. Malou věc. Která potěší. Malý cíl. Protože z něj si postupně budeme budovat větší a větší.
A těšit se a náležitě si to užít.
Třeba jako – prosecco s jahodami ?? ….
Mějte krásné léto!