Narazily jsme na tohle téma při koučinku mé fantastické klientky, která na sobě krásně pracuje.

Řekla mi, že se občas přistihne, že sebe i ostatní kontroluje víc, než by asi musela, a že jí samotnou to štve.

“Proč Vás to štve?” ptám se.

“No protože si pak neodpočinu. Když zjistím, že jsem třeba ze zadání úkolu v práci nevypracovala všechno, musím se k tomu vrátit a předělat to, aby to bylo perfektní. Nedej Bože, když moji podřízení neudělají všechno, jak mají. Někdy se pak tváří, že jako neví, co po nich vlastně chci, a to pak jdu a radši si to udělám sama. Totéž doma – můj chlap. Jenže – já se na tom, že dělám za jiné, vždycky zasekám, vezme mi to čas, energii, a jsem z toho otrávená.”

“A myslíte, že oni, ti druzí, chtějí, abyste je takhle kontrolovala? Nebo že to chce takhle váš šéf?” zajímám se.

Tváří se překvapeně. “Totiž …asi ne …” odpovídá. “To mi nikdy nenapadlo.”

Vysvětluju jí začarovaný kruh. Často na sebe tlačíme, abychom byly/i dokonalé/í. Aby vše bylo naprosto perfektní. Abychom neudělali/y jedinou chybu. Jediný omyl. Proč? Protože se to nemá, nedělá, protože to je chyba. A chybující by nás neměli rádi. Tak raději budeme hodné poslušné holčičky… Proto se raději předpřipravíme na vše, na co jde. Pro jistotu. Aby nás nic nepřekvapilo. Protože – co kdyby pak přišel úkol, na který bychom neměly/i? Který by nám dal zabrat? To si raději vydřeme přípravu.

Nedej Bože něco nevědět! A dvakrát nedej Bože, když nám naši snahu … ehm, jak to napsat slušně … když nám naší snahu překazí druzí. To, když vidíme, že se k práci moc nemají, že jsou líní, nebo hloupí, nebo obojí, chopíme se jejich úkolů my. Poprvé, podruhé, posté, napořád.

Světe div se. Oni jsou vysmátí, a my nevíme, kam dřív skočit, a neodpočineme si ani doma.

Protože tam je to jako přes kopírák.

“Nestálo by za to s tím něco udělat? Aby nám bylo líp a zbavily/i bychom se té tíhy, která nás sužuje?” zeptala jsem se.

“Co takhle přestat chtít být dokonalé/í? Více si věřit? Více se mít rádi? Co takhle kašlat na chyby, protože ty nás právě posouvají? A už vůbec se vykašlat na tlak na výsledek, protože ten je doslova ve hvězdách. Nestačilo by vědět, že jsem v daný čas do daného úkolu dala to nejlepší, co jsem v té situaci uměla a mohla? A z toho se radovat? A co se více zaměřit na přítomnost, a užívat si jí? A opravdu už moc neřešit budoucnost? Pustit své strachy a konečně začít být šťastná?”

Že to neumíte? A nechcete se to naučit? Pomohu vám.

Ozvěte se mi a budete vítáni 🙂