V jednom z posledních blogů jsem psala o tom, že ne vždy a ne vše se musí v životě dařit. Naopak – že se často setkáváme (osobně nebo přeneseně u blízkých či známých) s těžkostmi, které bohužel občas přecházejí do bolesti a utrpení, a někteří z postižených pak přejímají roli oběti. Mnohdy i na dlouhou dobu.

Život s sebou někdy přináší trápení fyzické nebo psychické. To není lehké pro ty, kteří si tím procházejí. A není to lehké ani pro ty, kteří jsou jim nablízku. Zejména tehdy, pokud jde o mladé lidi nebo dokonce děti…

Setkávám se v obou mých profesích s často pokládanou otázkou PROČ? se mi to děje?  PROČ se to stalo? CO to má znamenat? MÁ to vůbec nějaký smysl? Na to neexistuje jediná odpověď. Vždy je těch důvodů více. Doporučuji všem knihu anglosaského pátera Proč se zlé věci stávají dobrým lidem … Lze v ní najít mnohé odpovědi.

Když se lidé zeptají přímo mě, odpovím jim, že neznám důvod PROČ se jim to děje, jenom cítím, že jde o záměr jejich duše. Záměrem duše přitom není nic jiného, než její růst. K větší pokoře, k větší laskavosti, k větší empatii, k větší lásce napříč všem a všemu. Toto pak určuje dokonalost. Ne fyzické aspekty.

Říká se, že narození dítěte není náhoda. To proto, že si sama dětská duše vybere rodiče. Stejně tak si každá duše vybírá svůj Osud – oblast, kde se chce či potřebuje zlepšit, kde potřebuje zapracovat. V tom je její volba. My si pak svým životem a konáním sami vybíráme cestu, jak záměr duše naplnit. Zda přímou, a nebo klikatou, s mnoha pády a vzestupy.

Čím je způsoben její růst? Tím, že se nám daří dobře? Že máme vše, co si přejeme? Zkuste si to představit: Spokojeného najedeného pohádkového Honzu za pecí, který se z ní odmítá pohnout, neboť je mu tam dobře. Tedy naopak. Asi vás nepotěším.

Ten nejvyšší a největší impuls ke změně našeho cítění, konání a jednání je vždy hluboký emoční prožitek, obvykle obtížný, tedy trápení a bolest. Obvykle totiž jen tvrdý náraz způsobí otřes vedoucí k přehodnocení našeho dosavadního způsobu Bytí (u mě to bylo stejné).

To bolestí tedy rosteme. Čím větší, tím rychleji a hlouběji.  Opakované zkušenosti s nepohodlím, obtížemi, trápením, starostmi a úklady života nás zocelují a zušlechťují. Tím, že nestojíme na místě, ale jdeme  – postavíme se útrapám, hledáme způsob, jak je přemoci, hledáme cestu, která nás zavede zpět do laskavosti a světla, tam, kde máme  a kde chceme být. Vždy.

Růst duše trvá tak dlouho, dokud jej duše sama potřebuje. Existuje na světě vůbec duše, která růst nepotřebuje?

Odpovím příběhem: V jedné středoamerické rodině s malými dětmi žil starý pes. Všichni jej milovali a on je jakbysmet. Pomáhal vyrůstat dětem, hrál si s nimi a vděčně aportoval. Jak se blížil jeho čas, slábnul a čím dál více času trávil v pelíšku.

Když přestal jíst a bylo znát, že má bolesti, zavezli jej rodiče k veterináři. Jiskra v jeho očích vyhasla a pejsek dával najevo, že už jej nic na tomto pozemském světě netěší a že je čas jít … Všichni se tedy kolem něj semkli, hladili ho, mluvili na něj a chovali, zatímco mu lékař pomáhal přejít Duhový most … Pro slzy neviděli a plakal i veterinář.

Jen malý chlapec, který pevně objímal hlavu psa, neplakal. Celou smutnou cestu domů pak choval na klíně jeho tělo, očistil ho a pomohl na zahradě pohřbít. Tam, kde často lehával a kde to měl rád. Maminka se jej zeptala: “Jak je možné, že nepláčeš? Vždyť jsi ho měl rád! Všechny nás to tak bolí!” Malý chlapec odvětil: “On už musel odejít. Nemohl tu zůstat déle. Už tu nic nepotřeboval.”

“Jak nepotřeboval?” ptala se.

“On už byl dokonalý mami. Tím, jaký byl.  Už se neměl čemu učit…”