Není to tak dávno, kdy jsem psala text o velké lásce (Big Big Love). O tom, že jako malé dívenky po ní toužíme, a ani později v dospělosti nám obvykle nedochází, že její velikost se neměří počtem polibků či zamilovaných zprávami, ale právě opakem. Odříkáním, slzami, bolestí, prosbami a (bez)nadějí.
A pak se to stane. Zázrak. Z bezbřehé bolesti se narodí nový život, z beznaděje zázrak, a po proplakané noci vysvitne Slunce a osuší slzy. Proč se to tak děje? Existují společní jmenovatelé.
Pokora, kdy si přiznáme, že již nevíme, jak dál a sami nemůžeme, víra, s jakou svůj osud, svá trápení odevzdáme Bohu, a naděje v to, že nám pomůže. Mějte to prosím na paměti.
I ve chvíli, kdy budete propadat zoufalství, opusťte tlak sami na sebe vyřešit neřešitelnou situaci, s kterým sami sebe ničíte, a s důvěrou se obraťte k Vyššímu Dobru. Přijměte to, co bylo, a neřešte to, co bude a ani být nemusí. Žijte tady a teď, a skrze slzy se naučte vidět Slunce. A radovat se z něj. Bude zase dobře.