Vnitřní žena. Ta, kterou dlouho schováváme. Ta, které musíme dovolit, aby se narodila. Ta, které se samy bojíme. A často jí nerozumíme. Ta, která má nedozírnou moc. Narodily jsme se s ní. Ale naše maminky, ani doba, v níž jsme vyrůstaly, nám nedovolily jí přijmout. Ukázat světu. Stavět na odiv. Byla něco jako hanba. Nehodilo se ukazovat naše rozjitřené emoce. Nehodilo se chlubit se znaky, které nás odlišují od mužů. Nehodilo se brát ohled na měsíční cyklus, kterým každá procházíme. Natož, abychom o něm mluvily nahlas!

Žena údernice. Ta, která byla poslušná. Všechno zvládla. Fungovala doma i v práci. Pečovala o děti i manžela. A potlačila sebe samu. A tak naše vnitřní Žena, Bohyně, obdařená intuicí, láskou, něhou, laskavostí, pochopením a bezpodmínečným přijetím druhých i sebe sama skomírala.

Skomírala na stres, sebepotlačení, fyzickou a psychickou únavu, na hormonální antikoncepci, která byl často předepisována, aniž by se zvažovalo, co udělá s naším tělem, sexualitou i psychikou.… Co udělá s naší plodností .…

Trvalo a trvá dlouho, než vnitřní Ženu přijmeme. A než si uvědomíme, že je to Ona, kdo nám ulehčuje život. I pro nás samotné je neznámá. Protože je tajemná a klade si požadavek důvěry v moc dávných generací i v moc budoucnosti, která nás ochrání. Důvěru v intuici i řeč našeho těla, včetně naší dělohy, které neomylně poznají lásku, bezpečí i lež. Zejména u těch nejbližších. Důvěru v moudrost procesu, který ovládá naše tělo při porodu. A při kterém se právě vnitřní Žena, obrovská síla a dokonalost, rodí. Důvěru v sebe samu.

Někdy slýchám od žen, které své dítě porodily pomocí císařského řezu, že mají vnitřní pocit selhání, nedokončenosti procesu, toho, že něco nezvládly, že jsou o něco ochuzeny .… Je pravdou, že vaginální porod je největší a nejrychlejší transformací ženy.

Dojde k ní ale i jinak, sice pomaleji, ale dojde. Tehdy, pokud samy k sobě budeme laskavé, dovolíme si své emoce, přijmeme své moudré tělo bez výhrad a budeme se mít rády takové, jaké jsme. Pokud v důvěře přijmeme fakt, že vše se děje proto, že to tak má být, a z věčného tlaku na výkon a úspěch (mužský princip) ustoupíme (zdánlivě) do klidu, přijetí, laskavosti a něhy (ženský princip).

Ten klid a přijetí, zdánlivé ustoupení, se nám zprvu mohou jevit jako nevýhodné, podřadné oproti mužskému světu s jeho akčností a soutěživostí, a svým způsobem i málo bezpečné, protože se musíme spolehnout na vnější ochranu od muže.

V ten moment v nás dozraje vnitřní Žena a dovolí nám plně se rozvinout. Pravděpodobně to procítíte samy – na svém těle, pleti, vlasech. I na zlepšení vztahu s vaším partnerem. My pak pochopíme, že vládneme silou, která je mnohem větší, než jsme si uměly představit.

A tou je naše láska a něha.

Přijměte je.