S létem přišlo vytoužené teplo a s ním i rozvolnění protiepidemických opatření proti nové nemoci Covid 19. Takové rozvolnění, které z mého pohledu lékařky vůbec nebylo rozumné, protože spoléhalo na zodpovědnost a ohleduplnost Čechů. A o nich víme své …
Všichni jsme si užívali léta plnými doušky, a mnozí z nás zapomněli na vlastní bezpečnost a bezpečnost svých blízkých, a chovali se, jakoby riziko infekce onemocnění novým koronavirem neexistovalo. Leč bohužel. Virus a onemocnění jím způsobené nezmizelo. A nezmizí.
Již na konci jara 2020 se mnohé zájmové skupiny obyvatel prosazovaly čím dál hlučněji a křikem a arogancí si vydobývaly úlitby ze strany státu, které zcela nesmyslně pokračovaly i v létě, a končily chaotickým vydáváním často protichůdných opatření, z nichž mnohé lidé nerespektovali a nedodržovali. Současně s tím rostla a roste velmi zlá nálada ve společnosti, lidé se začali dělit na antirouškaře a na ty, kteří dodržují a respektují vládou vydaná opatření.
Ta první skupina je čím dál hlasitější a svá práva si mocně nárokuje zejména na sociálních sítích, kde často vyzývá k občanské neposlušnosti, obcházení pokynů či jejich přímému nerespektování. Sdílejí hoaxy a nepodložené texty, ve kterých se píše, co vše nám jako občanům této země hrozí, čeho se do budoucna máme bát a jak (špatný) život nás čeká. Je znát, jak jimi cloumají emoce. Vzteku, zlosti, odporu, nenávisti a agrese. A z jejich předpovědí by měl jít strach a úzkost.
Ti druzí mlčí. Obvykle jen nechápavě povytáhnou obočí, a povzdechnou si. Další člověk, jim blízký, se projevil ve své podstatě. Jinými slovy – další člověk, jim blízký, jde úplně jinou cestou než oni a vypadá to, že skončí jejich přátelství.
A přitom se nám objektivně opravdu nic hrozného neděje. Všude ve světě, i v okolních zemích, se přijímají opatření, která by měla – doufejme – zamezit, či alespoň zpomalit šíření viru na přijatelnou mez. Mám přátele v Izraeli – zemi, která už má třetí týden zákaz vycházení a obyvatelé se, krom vzácných chvil, kdy je jim povolen nákup, či cesta k lékaři, nedostanou z bytu. Umíte si to představit?? Když nám vadí jen mít zakrytá ústa a nos rouškou?? Což je pro občany mnoha států zcela normální přirozený jev slušnosti a ohleduplnosti…
Ano. Slušnosti. Protože o ní tady jde především. Nemusíme mít doktorát z medicínských věd, aby nám bylo jasné, že budeme li se chovat zodpovědně k sobě a ostatním, ohleduplně k slabším a laskavě k potřebným, vrátí se nám to stonásobně. Ve zdraví i na naší duši. Jenže teď jako by se svět zbláznil. A lidi v něm. Musím s lítostí říci, že jsem snad po celý svůj život nezažila tolik nenávisti, agrese a štvaní lidí jako vidím nyní kolem sebe. Tolik negativních zpráv, tolik výzev k nepokojům, tolik hanlivých urážek kohokoli, tolik výsměchu od nýmandů na adresu vědců i lékařských kapacit…
To nemá s Covidem nic společného. To má mnoho společného s námi. S naší osobností. Jakoby Covid 19 odkryl všechna naše slabá místa, naše strachy, úzkosti, beznaděje, i pochyby. To, co jsme pracně skrývali před sebou samými, abychom si to nemuseli přiznat, vyplývá teď na povrch. A my nevíme, co s tím. Zlobíme se, vztekáme, děláme, že to neexistuje, protože přijmout to je náročné a bolí to, snažíme se to obejít, kličkovat z toho. Cokoli je snazší než přiznat si vlastní slabost. Je tedy snazší hodit vinu na druhé. Na společnost, na stát, na druhé lidi. Já nic! To oni! A stejně tak se vyhýbáme odpovědnosti, a rebelujeme před autoritami. Jako bychom se znovu stávali rozmazlenými dětmi. Naše zlost pak přerůstá do povědomí společnosti. A v ní sílí.
Někteří dokážou i vyzývat k nepokojům, dokonce vyzývají k nepokojům “ve jménu pravdy”. Co to je?? Svatá válka?? To už tady jednou bylo .… Ptám se, KDO jim dal právo??? Bůh určitě ne …
A co s tím můžeme udělat my, co většinou mlčíme, jsme slušní a ochromeni agresí ve společnosti? Kupodivu- hodně. Nemusíme odpovídat bojem na boj. Válkou na válku. Protože ať bojujeme za cokoli, je to pořád – boj. Násilí. To, že vnímáme současnost takto negativně, nic nemění na tom, že na zemi stále svítí slunce. Kvetou květiny, stromy poskytují stín a denně se rodí nový život, jako i odcházejí živé bytosti z něj. Změnilo se něco pro nás osobně? Změnily se nám naše hodnoty? Naše priority? Už nemáme v srdci lásku? Už si nevážíme života? Už se neradujeme z maličkostí? Už pro nás nic neznamená blízkost milovaného člověka? Už se necítíme dobře v kruhu rodiny a přátel? Už se nebojíme o své zdraví a zdraví těch nejdražších? Nevěřím!! Cítím, že toto jsou hodnoty, pro které se rodíme a umíráme. A že se na nich nic nezměnilo. Možná ještě více zesílily.
Tak se je prosím nebojme dát světu najevo. Nebojme se ukázat, že navzdory okolí máme stále v sobě lásku a dokážeme jí dát těm milovaným. Že laskavost a slušnost mají v životě velký význam. Že ohleduplností nic nezkazíme. A že obrovskou hodnotou je lidské přátelství.
Víte, proč si tyto tak základní věci zaslouží naší pozornost? A zviditelnění? Protože naše myšlenky tvoří naše chování a tím i naší budoucnost. To, co krmíme, roste. To, co nekrmíme, zanikne.
Láska, přátelství, nenávist i zloba.
Máme na výběr.
Hezký den.